Mapa života [Snoody, ✓]

13

„Ale ale, kohopak to tu máme?" protočil Alastor oči, „slavná Bellatrix Lestrangeová! Jen od školy z mrchy ročníku povýšila na vrchní patolízalku Pána zla."

Moody se v duchu zasmál, i když na té situaci navenek nebylo vlastně nic vtipného. Ale Severus zachytil útržek myšlenky, v níž Moody říkal: „Jako bych slyšel vás, Severusi." Jindy (a musel si přiznat, že především „od někoho jiného") by ho ta poznámka snad i rozzlobila, ale zejména ke svému vlastnímu překvapení se usmál také. Moodyho tón, když mluvil o Bellatrixině „povýšení", skutečně nápadně připomínal jeho vlastní suchý, ironický humor, jímž obvykle častoval své studenty – a zejména pak pana Pottera.

Bellatrixin posměšný výraz ochladl a viditelně zkameněl v nebezpečně zlostné grimase. Byla na své postavení po Voldemortově boku náležitě pyšná – ostatně získat ho ji stálo většinu jejího života. Ráda si namlouvala, že je pravou, zcela nepostradatelnou rukou Pána zla, ale někde v skrytu své duše věděla, že Pán zla nezná nic jako přátelství nebo věrnost. Byli tu jen lidé, kteří mu sloužili, a lidé, kteří proti němu bojovali. Kdyby na to došlo, Lord Voldemort by obětoval každého jednoho ze svých Smrtijedů, pokud by si myslel, že to může být ku prospěchu jeho věci. Ji nevyjímaje. Ten prostý kousek pravdy, který se skrýval v Alastorových slovech, totiž že není nic než jen nástrojem ve Voldemortových rukách, zaútočil na její pýchu, ctižádost i nejhlubší obavu.

„Ticho!" vyštěkla mrazivě. „Nevšimla jsem si, že bych se tě na něco ptala, Alastore. Nebo bych snad měla říct Pošuku?" Bystrozor ale nehnul ani brvou, což způsobilo jen další tuhnutí Bellatrixina výrazu.

Skutečnost byla taková, že po Benjaminově smrti se Alastor stáhl do ústraní. Kvůli svému úrazu nějaký čas nemohl pracovat, a když se uzdravil a konečně se vrátil zpět na svůj post bystrozora, byl zamlklejší a samotářštější než dřív. Držel se stranou ostatních kolegů a ponořil se tím víc do své práce. Pro své okolí se stal „Pošukem Moodym" – nejprve skrytě, později si ale lidé čím dál méně dělali starosti s tím, zda dotyčný není náhodou někde poblíž a nemohl by je slyšet.

Alastorův nezájem pustit se do slovní pře však nepramenil jen z jeho částečně flegmatické povahy, která mu dovolovala nechat po sobě nadávky volně stékat. Jeho hlavu teď totiž zaměstnávala především důkladná analýza situace. Byli tři, pokud počítal i duchem nepřítomnou Alice, momentálně spíš zátěž než pomoc, a proti nim stála čtveřice Smrtijedů. Smrtijedi tedy měli zjevnou početní převahu a výhodu překvapení na své straně, když použili natolik důmyslné kouzlo, aby zamaskovalo jejich přítomnost v místnosti. Jedinou možností, jak se dostat z obklíčení, tedy bylo zvrátit moment překvapení ve svůj prospěch. Úkosem se podíval na Franka, jenž pořád ještě stál nad omráčenou Alice. Ujistil se, že ho Frank sleduje, a pomalu očima obkroužil místnost. Zároveň nepatrně pohnul pravou rukou, v níž svíral hůlku, a mírně uvolnil tři prsty, aby naznačil, že bude odpočítávat. Jeden z prstů přiložil zpět ke dřevu, pak druhý...

„Protego circulus!" vykřikl Frank, když Moody sklopil i poslední prst. Frank by ani nespočítal, kolikrát jim oběma tahle bezeslovná sehranost bez nadsázky zachránila životy.

„Everte statim!" zaznělo unisono z Moodyho úst, zatímco z Frankovy hůlky vystřelila téměř průhledná aura, která je oba vzápětí obklopila jako kupole. Vzájemně se skvěle doplňovali – Frank byl mistrem obranných kouzel, zatímco druhý bystrozor exceloval v těch ofenzivních. Síla Moodyho kletby Bellatrix i jejího manžela, který dosud stál vedle ní, odhodila naproti kamenné stěně, po níž se oba bezvládně sesunuli.