Mapa života [Snoody, ✓]

16

„Proč jste..." ozval se do ticha sotva slyšitelně Moody.

„Proč jsem vystoupil z vaší mysli?" zeptal se Severus stejně tiše.

Oba ještě stále spočívali na pohovce, kde se toho rána usadili. Byla už hluboká noc, když vzpomínku opustili, ale ani jeden se nezvedl, aby rozsvítil svíce, ani jeden nevyčaroval svou hůlkou světlo. Oba byli po celém dni sezení rozlámaní, ale nechtělo se jim se pohnout. Dlouhou dobu seděli nepohnutě a tiše, přikovaní v čase silou společného prožitku. Severus stále ve svých dlaních držel Alastorovu ruku, snad proto, že cítil, jak se bývalý bystrozor pod náporem emocí chvěje, anebo možná proto, že sám potřeboval záchytný bod. Tak dlouho ještě nikdy nitrozpyt neudržel. V konečcích prstů cítil skrze jejich propojení mravenčení, jako by ho do bříšek bodaly tisíce miniaturních jehliček, a stále v hlavě cítil přítomnost Alastorovy mysli, i když z ní už před nějakou chvílí vystoupil. Ještě nebyl tak docela sám sebou. Na okamžik si pomyslel, zda by mohla jedna mysl srůst s druhou, kdyby bylo možné nitrozpyt udržet dostatečně dlouho, a možnost, že by se to skutečně mohlo stát, jím otřásla. Popravdě doufal, že nikdy nikoho nenapadne s tím experimentovat. Byl přesvědčen o tom, že každý, kdo by se o to pokusil, by se dříve či později zbláznil.

Alastorův smutek a hněv jako by byly jeho vlastní, a to ho vyvádělo z míry, bylo to něco nesmírně nepřirozeného, cítit se tak kvůli něčemu, co se mu nestalo... Nebyl navíc zvyklý ani na jeden z pocitů. Kdysi dávno dobře věděl, co to znamená bolest. Lidé, kteří ho neznali, mu ubližovali, a lidé, jež pokládal za své nejbližší, ho do jednoho dávno opustili. Dlouho pak nikoho nemiloval, a tak nemohl o nikoho přijít. Po dlouhé roky tu byl jen on a jeho touha po pomstě všem, kdo mu v životě ublížili. Proto nejdříve vstoupil do služeb Pána zla, a ze stejných pohnutek nakonec začal sloužit Brumbálovi. Služba někomu „vyššímu" byla jeho způsobem, jak svůj život naplnit cílem, který nebolel. Nemohl nic ztratit, protože o nic neusiloval – jen o ukrácení těch dnů, jež mu ještě v životě zbývají. Jen si nakonec zvolil, že své dny chce věnovat do služeb dobré věci.

„Protože," pokračoval Severus, „mi do toho nic není. Cítil jsem, že ta vzpomínka ještě nějak pokračovala, ale mým úkolem je léčit vás. V průběhu těch týdnů jsem zasahoval do vašeho soukromí, protože jste mě o to požádal. Ale nedlužíte mi vysvětlení ničeho, co se ve vašem životě stalo, a já to ke své práci ani nepotřebuji – stačí mi vědět jen to, jak jste ke svým zraněním přišel, ne proč k nim došlo. Odteď je na vás, co mi o svém životě řeknete, a i kdybyste teď odešel a neřekl mi už ani slovo, bude to v pořádku. Pokusím se ohledně toho lektvaru udělat, co budu moci. Přesto..." odmlčel se a jako by hledal správná slova, snad poprvé ve svém životě. „Mohu se vás na něco zeptat?"

Alastora jeho slova dojala. Kde se v tom člověku, kterého dlouho pokládal za chladnokrevného přeběhlíka, k němuž se uchýlil pro pomoc jen proto, že nikdo jiný by to nezvládl, bralo najednou tolik soucitu a empatie? Kdy se jejich vzájemný vztah prohloubil do takové důvěry a respektu, který teď cítil a věděl, že ho cítí i Severus vůči němu? Najednou si byl jistý, že by tomu člověku řekl cokoli, nač by se ho jen zeptal. Poprvé v životě nemusel mít před nikým žádná tajemství. Stál před Severusem úplně nahý, zbavený veškerých svých přetvářek a masek, které za léta nastřádal, a ten muž ho neodsuzoval. Chtěl o něm jen vědět víc, a Alastor se domníval, že už stejně ví, jak otázka bude znít. Severus to dávno musel cítit v jeho mysli, i po tolika letech. Potřeboval se jen přesvědčit. O něco silněji stiskl jeho dlaň, hledaje v ní útěchu pro své rozjitřené myšlenky. Byl připraven čelit svým démonům.

„Miloval vás. Dal přednost záchraně vašeho života před životem Alice. A vy jste miloval jeho..." Nebyla to ani otázka, jen konstatování, pravda zbavená veškerých příkras. Nebyla to otázka a Severus na ni nakonec ani nehledal odpověď.

Přesto se Alastor domníval, že je důležité říct i ten zbytek. Proč ho miloval. Proč ho miluje...

„Frank se s Alicí seznámil na škole. Jejich dlouholeté přátelství po škole přešlo v lásku a vzali se. Jenže z Frankovy strany to byla spíš láska jako k vlastní sestře. Vždycky věděl, že je s ním něco jinak, i když to nedokázal úplně identifikovat. Tehdy byla jiná doba, o těchhle věcech se nemluvilo a nikdo nepřipouštěl, že by muž mohl milovat někoho jiného než ženu. Měl to snadné v tom, že Alice byla hodná, milá, chytrá, chápavá. Bylo pro něj jednoduché si vedle ní představovat, že ji skutečně miluje. Dokud oba nezačali pracovat na Ústředí bystrozorů. Dostal jsem tehdy jako služebně starší bystrozor za úkol je zaškolit. A tehdy Frank našel mě a já našel jeho. Tak začal koloběh chvílí, kdy jsme oba poznávali, co v životě znamená skutečné štěstí, i chvílí, v nichž nás užíraly nekonečné výčitky svědomí. Podváděli jsme Alice, která si něco takového v žádném případě nezasloužila, a podváděli jsme i sami sebe, když jsme se na veřejnosti tvářili jako cizí. Nešlo to snést, žít jen za zavřenými dveřmi. Frank se tehdy rozhodl, že ji opustí, ať nás to bude stát cokoli – naši pověst, práci...

Jenže než to stačil udělat, Alice otěhotněla a my se dohodli, že to musí mezi námi skončit – oba jsme věděli, že Frank bude dobrý táta, a já o něj Nevilla nechtěl připravit. Udělal jsem v životě spoustu špatných věcí a tehdy jsem byl skutečně rozhodnut, že alespoň tuhle jedinou udělám správně. Jenže Frank pro mě znamenal příliš mnoho a nedokázal jsem z Ústředí odejít, potřeboval jsem alespoň jeho přítomnost, když už jsem nemohl mít jeho život. A tak to začalo asi po roce znovu, s ještě větší intenzitou. Nedokázali jsme být spolu a bez sebe. Zamilovávali jsme se do sebe každý den víc a víc, trávili společně každou volnou chvíli v práci, kde jsme byli dokonale sehraní, i mimo ni. Fungovali jsme jako jedna duše ve dvou tělech. Proto se Frank nakonec přece jen rozhodl, že od Alice a Nevilla odejde a pokud to jen trochu půjde, bude se o ně dál starat, ale žít začne se mnou. Věděli jsme, že Alice to pochopí a nebude nám klást překážky, právě protože byla tak milosrdná a dobrá. Ten večer, kdy začala vzpomínka, kterou jsem vám dnes ukázal, jí řekl, že odchází." Alastor se zhluboka nadechl.

„Měl to být začátek našeho společného života, a přitom to byl začátek našeho konce. Alice se kupodivu zlobila ještě méně, než jsme čekali. Už dlouho prý věděla, že s Frankem není něco v pořádku, a ulevilo se jí, že to konečně ví. Vždycky patřila mezi lidi, kteří lépe snášeli jakkoli krutou pravdu, než nevědomost. Dohodli se na podmínkách a Frank konečně mohl jít za svým srdcem, které dávno daroval mně. Jenže Alice pořád byla matkou jeho dítěte a jeho dobrou přítelkyní, jak se ukázalo, a tak jsme ji nedokázali nechat napospas osudu, když jsme zjistili, že ji Lestrangeovi zajali. Proto jsme tak snadno padli do pasti, když jsme jí šli na pomoc. Hnaly nás do ní výčitky svědomí i pocit zodpovědnosti za ni.

Co bylo dál, to už víte. Lestrangeovi Alici s Frankem zajali a mučili je, aby jim poskytli informace o tehdy vznikajícím Řádu. To jsme se dozvěděli až později z výslechů, protože ve chvíli, kdy jsme Alici s Frankem dostali zpátky, už ani jeden nebyl ve stavu, aby řekl cokoli. Ani jeden z nich neprozradil vůbec nic, a tak je Lestrangeovi ze vzteku mučili, dokud oba nezešíleli. Tohle je to, co ví veřejnost. Ale celou pravdu nezná nikdo. Nikdo neví, že to já jsem tam tenkrát měl zešílet nebo zemřít nebo vytrpět cokoli jiného, co měli Lestrangeovi v úmyslu. Pravdu znám jenom já a teď vy, Severusi, že Frank mi daroval život."