Vyvolená

3. Nasedej!

Přítomnost:

Dneska jsem byla pověřená zamykáním kavárny já, protože Oliver (šéfík) šel dřív a já byla asi nejblíž, tak jsem to schytala. Všichni už byli pryč, i když na mě chtěl můj spolupracovník a kamarád Greg počkat, ale já nechtěla. Protože by se jenom kvůli mně musel zdržovat, místo aby byl už doma.

Zamkla jsem a tentokrát šla domů pěšky, protože byla Char na rande. Bylo půl deváté, když jsem zamykala, tak už určitě byla na večeři, takže jsem vyšla krok po kroku směr náš byt.

Normálně bych pěšky nešla a radši jela autobusem, ale tentokrát jsem si chtěla utřídit myšlenky, a hlavně bylo obzvláště hezky a ještě celkem světlo.

*****

Šla jsem už tak patnáct minut, zrovna po chodníku u silnice, která byla městská, takže kolem byli restaurace a obchody, protože jsme v Malibu a tady se večer vydělává nejlíp z celého dne, hlavně když jde o restaurace.

Zamyslela jsem se a všimla si, že vedle mě zpomaluje drahé auto s tmavými skly. Přidala jsem do kroku, ale bylo to auto, takže jsem neměla šanci mu utéct.
Zastavila jsem, nevím kde se ve mě vzala ta odvaha, ale nepřišlo mi, že takhle v centru by na plné ulici byl nějaký únosce.
Když jsem se zastavila, tak zastavilo i auto, a sjelo okýnko ze kterého vykoukl muž, kterého jsem nečekala, že znovu potkám.

Byla jsem tak v šoku, že se mi ústa trošku otevřela. On se jen usmál, až mu vykoukli překrásné rovné zuby.

"Nechceš si nastoupit? Vypadáš, že si potřebuješ popovídat," usmál se znovu oslnivě, že by se ne-jedné podlomila kolena a já taky sotva stál, ale z šoku, že si mě pamatuje a nabízí mi odvoz.

"Ne, to je dobré, děkuju." Odpověděla jsem přiškrceně a odkašlala si. Nevím, jak dopadla o víkendu Char ale asi nic moc, podle toho jak tichá a tajemná ohledně toho večeru byla.

"Opravdu? Ale se mnou budeš doma za deset minut, pěšky za půl hodiny - nejdřív, když tak koukám na ty boty a navíc budeš moc strávit těch deset minut se mnou. No a zatím si na to žádná nestěžovala!" Odpověděl mi, ale pořád stál na silnici, kterou ucpával svým sportovním autem. Bylo to Porsche, podle značky vepředu.

Měl pravdu, moje boty byly hrozně nepohodlné, už když jsem na nich v práci létala celý den, natož teď, ale to mi nedošlo, když jsem si nechala ujet autobus.

"Přísahám, že ti neublížím! A teď pohni tou svojí krásnou prdelkou a nasedni do toho auta, než se ti za mnou zblázní." Kousla jsem se do rtu a přemýšlela.

"Nebo vyjdu a připoutám tě sám," řekl s vážným pohledem a riskovat jeho vystoupení z auta a nesení mě jsem nezkoušela a šla jsem si poslušně sednout. Neunikl mi Xavierovo pronikavý pohled, který se ani nijak nesnažil skrýt.

"Hodná holka," zasmál se.

No tak o tomhle se nesmí nikdy Char dozvědět.

"Můžeš si sundat ty boty, jestli chceš, tohle auto je zvyklé na hodně." Zasmál se, když viděl, jak se snažím svoje nohy uvolnit, alespoň trošku.

*****

"Proč tohle děláš? Proč se tak staráš? Proč mi skládáš poklony?" Nedalo mi to a zeptala jsem se.

"Stojíš mi za to." Zašeptal, myslela jsem si, že si dělá srandu, takže jsem se na něj se smíchem otočila a viděla, jak pozoruje cestu a na tváři má vážný výraz bez špetky humoru, takže mě smích ihned také přešel.