Vyvolená

13. Xavier

Přítomnost:
Všechno se událo, tak rychle.

V jednu chvíli seděla moje naštvaná dívka s Char v jídelně - v druhou, byla chycena s přiloženou zbraní u hlavy a já snad v životě neměl takový strach.

Stál jsem naproti Ree, a ten kdo stál za ní a měl svoji zbraň přiloženou k jejímu spánku byl můj úhlavní nepřítel a taktéž můj bývalý nejlepší přítel - Jack Morgan.

"Pusť ji a dneska ti neustřelím hlavu." Zavrčel jsem a nabil svoji zbraň.

"Xaviere, Xaviere, myslím si, že právě teď mám navrch já." Rozhlédl jsem se okolo, kde všude létali střely, které si mezi sebou vyměňovali naše gangy. Ale my byli odchýleni u zdi, kam nikdo nesměl střílet. Tohle je jen mezi námi a teď už je mezi námi i moje dívka.

Díky tomu, že jsem hodně lidí včera vyslal na misi, tak byl Morgan v přesile i přesto, že byl v mém království. Ale stále jsem měl krutější a zkušenější zabijáky u sebe.

"Hah, tak fajn. Pusť ji nebo zastřel, je stejná jako ostatní děvky, nechce ode mě nic jiného než jsou moje peníze a moc, kterou mám. Holt bude o jednu kurvu méně," vztekle jsem se usmál a podíval přímo do jeho očí, aby neprokoukl tu obrovskou lež, kterou jsem právě vypustil ze svých úst.

Rychle jsem koukl do očí mojí lásce, které utekla z oka slza. Neskutečné, ona si opravdu myslí, že jsem to myslel vážně. Poté, co na mě vyjela v mojí kanceláři, jsem ji chtěl nechat vychladnout a pak si s ní o všem promluvit, ale nedostal jsem tu příležitost.

Morgan vypadal, že těžce uvažoval, jestli je to pravda a pak vystřelil. Ale do jejího stehna a pustil ji na zem. To byla zkouška, jak zareaguji. Napnuly se mi všechny svaly, které na těle mám a začal jsem střílet. "Odneste ji odsud. HNED!" Zařval jsem a utíkal za Morganem, který se hnal k hlavním dveřím domu. Celý můj dům byl posetý použitými náboji a rozbitým nábytkem.

Toto přepadení nemělo za účel někoho zabít, ale jenom pohrozit. Ale já si možnost zabít toho zmrda nenechám ujít. Vyběhl dveřmi ven a Morgan se mě pokusil střelit - minul. Napoprvé, napodruhé mě jeho kulka škrábla do ramene. Ale já už se do jeho kolene trefil.

"Postřelili šéfa!" Zakřičela nějaká tmavovlasá holka s tetováním hada přes celou holou ruku. To už se jeho gang hnal pryč od a z mého domu. Já jsem běžel k němu, abych ho dorazil pěstí, ale zasáhli mě kulkou přímo do mého ramene, mého oslabení využili a zmizeli jako duchové.

"Rea-" zašeptal jsem a když mi došlo, co všechno teď slyšela a jakou bolest musela cítit v celém těle - zařval jsem bolestí a rozeběhl se domů. Zrovna ji odnášeli na ošetřovnu. Nevydala ani hlásku, jen se jí po tvářích kutálely slzy. Tolik slz a tolik bolesti, co jsem viděl v jejích očích. Bože, vypadala jako by byla naprosto zlomená.

Já byl tím důvodem proč a to mé srdce lámalo vejpůl.

*****

"Xaviere, nemůžu tě tam pustit." Neústupně stála ve dveřích Amber a já naproti ní se stále zraněným ramenem.

"Utrpěla horší zranění, než jsem si myslela. Než si myslel kdokoliv." Zašeptala a pořád stála neústupně ve dveřích.

"Počkej, co tím myslíš? Co je s ní?" Zvýšil jsem vyděšeně hlas a chtěl ji odstrčit do doby, než vyslovila následující.

"Potratila. Ani podle mě nevěděla, že je těhotná, bylo tomu pár týdnů. Prý bere antikoncepci, ale když pár prášku vynecháš a nebo jednoduše nejsou 100%, což nejsou, tak se to může stát. Z nohy jsem jí kulku vytáhla a zašila, bude v pořádku, ale musím respektovat její přání a to je, že teď tě vidět nechce. Takže tě prosím, dej tý zlomený holce trochu prostoru." Zatlačila mi do hrudi.

Rea byla těhotná.
Měli jsme spolu mít dítě.
Ježiši Kriste.

Nejvíc jsem se nesnášel, že za to všechno, co se jí stalo jsem mohl já. Ona si tohle samovolně nevybrala a teď není cesty zpět. A ona to ví.

Amber se jemně dotkla mého zdravého ramena a s jemností v hlase řekla. "Pojď, musím tě ošetřit, vždyť krvácíš." A já stále v šoku dělal, co se mi řeklo.

*****

Dával jsem jí tolik prostoru kolik jen chtěla, ale už jsem to nezvládal.

Uběhl týden a moje dívka konečně začala vycházet z pokoje, sice kulhavě a s pomocí berličky, ale co jsem se ptal Amber, tak má nohu téměř v pořádku, prý je to až k údivu na to, že je to její první zranění od kulky, ještě když to nebylo jen škrábnutí.

Její noha mi ani tolik starostí nedělá, to spíš její psychika. Ode dne kdy potratila se mnou neprohodila ani slovo, vlastně vůči mě neprojevila nic. Žádné slovo a ani jediný pohled. Jako bych neexistoval - já se tak většinu času i cítil.

Ale díval jsem se na ni každou vteřinu, kterou byla poblíž. Nespustil jsem z ní oči, ale to co jsem viděl, mě moc netěšilo. Bylo to čiré a nefalšované utrpení.