Vyvolená

12. Nechovej se jako dítě

Přítomnost:
Ráno jsem se docela brzy vzbudila, ale přesto jsem byla překvapená, že Xavier stále pochrupkával na mém hrudníku. Většinou jsem ráno byla sama. Tiše jsem se usmála, nahnula jsem hlavu, abych mu viděla do obličeje. Natáhla svou dlaň a pohladila ho po jeho tváři, která teď vypadala, tak klidně a tak mladě. Neměl na čele ani tu jeho klasickou vrásku, jako většinu dne, kdy se mračí.

Byl tak krásný, až to bylo neskutečné. Xavierovi potetované tělo, které vyprávělo příběhy jeho života bylo vyrýsované do posledního detailu. Od klíční kosti až po pevná svalnatá stehna, která neskrývala deka, protože byla přehozena jen přes jeho zadek.

"Líbí se ti, co vidíš?" Zavrtěl se mi můj přítel na mé hrudi a kousl mě do bradavky.

Já ho pohladila po vlasech a s úsměvem, který patřil jenom jemu odpověděla. "Ani nevíš, jak moc." On se natáhl od mé bradavky k mým rtům pro polibek, až jsem byla v pasti jeho mohutného a dokonalého těla, které se nade mnou tyčilo.

Zašeptal mi do rtů a ospale bloudil jazykem po mém těle, až k mému citlivému bodu. "Tak to jsme na tom podobně, lásko."

*****

"Dobré ráno všichni!" Zvolal přes celou kuchyň Xavier a tím na nás obrátil pozornost celé kuchyně a jídelny, kde bylo dohromady okolo 30 lidí. "Nedávno jsme na naši stranu vzali i jeden ze slabších gangů. Asi se někteří divíte proč. Důvod je prostý, Morgan shromažďuje zabijáky. Spoustu, podle mých zdrojů. Jeden z hlavních cílů je moje holka," zmáčkl moji ruku ve své, protože jsem zalapala po dechu a tím ukázala strach, který se mi rozlil po celém obličeji. "Chce získat vše pro, co jsem léta dřel a co mám rád, včetně Vás - mé rodiny. Takže jsem se rozhodl nabrat také pár spojenců. Následující měsíce nebudou jednoduché. Takže žádám plné nasazení. Nemůžeme nic riskovat. Všichni, kteří tu jste máte první úkol a tím je postarat se o to, aby tohle věděla celá naše mafie. Ukážeme Morganovi a jeho lidem, že jsme lepší a vražednější než on a jeho lidé."

Xavier se se mnou ruku v ruce rozešel k hospodyni, která nám chystala snídani, jakoby nic, aby si od ní převzal talíř se snídaní. "Toť vše, co jsem chtěl říct."

Lidé se rozešli a pár se jich obrátilo zpět ke svým talířům, jakoby nic. Jediná Char seděla nad svým müsli a dívala se přímo na mě, skoro až s lítostí. Tušila jsem, že to není med být součástí něčeho takového a ještě být partnerkou Bosse mafie, ale ten její pohled. Nikdy předtím se na mě takhle nepodívala, musím si s ní promluvit, pomyslela jsem si.

Z mého zamyšlení mě vytrhl můj přítel, který mě vedl spolu s našimi talíři do jeho pracovny. "Copak?"

"Ptáš se mě, jako bys právě neřekl, že jdeš do války s jiným gangem, Xaviere." Vzdychla jsem si nevěřícně a posadila se mu do klína, poté co si sedl do svého mohutného křesla za pracovním stolem.

On mě políbil na čelo a řekl. "Mi amor, tohle je můj život. Tomu jsem se upsal. Nic, nic míň. Tebe do toho budu tahat, co nejméně. Tedy alespoň se o to pokusím." Usmál se, ale vypadalo to, že mi chce říct ještě něco, tak jsem ho pobídla, aby pokračoval.

"Ale musíš vědět, že teď budu v maximálním nasazení, aby se nic nepokazilo. Takže to, že budeš usínat a vstávat sama bude normální." Zafuněla jsem jako malé dítě, kterému vezmou hračku.

Xavier mě pohladil po boku a vložil mi do úst kousek omelety, na kterou jsem teď neměla ani pomyšlení. "Reo," řekl varovně a pokračoval. "Nechovej se jako dítě. To, že chci ochránit moji rodinu a hlavně tebe, protože mi vás záleží, stojí za to, že se mnou nebudeš zas tak často vidět nebo ne?"

Tiše jsem se zasmála, tak záleží nic víc, žádný miluji. To v tom, že se mnou usíná vidí jenom sex a terapeuta? Haha, tak moc se od ostatních liším. Jasně. Uraženě jsem vstala z jeho klína, zakřičela na něj přesně to, o čem jsem uvažovala a ještě dodala při odchodu z jeho kanceláře. "Až se začne chovat normálně a ne jako ledovec, tak se ozvi."

Naštvaně jsem odkráčela zpátky do kuchyně/jídelny a nechala mýho kluka sedět v jeho kanceláři. Už se to tu pomalu vyprazdňovalo, ale Char seděla na stejném místě a jen se zamyšleně nípala v její snídani.

Sedla jsem si na židli vedle ní a řekla. "My dvě," zamávala jsem ukazováčkem mezi námi, " si musíme promluvit. HNED."