Vyvolená

7. Nepotřebuju další lži

Přítomnost:

Udiveně jsem couvla. "Záchrana? Zůstaly tam moje kamarádky, začalo se tam střílet. Vím, že za tou střelbou stojí tvoji lidé." On se natáhl po mojí tváři, ale já jeho ruku odstrčila. "Nejsem pitomá Xaviere, takže chci jenom pravdu. Nepotřebuju další lži."

On se usmál a mávl rukou ke vchodu do domu. "Líbí se mi ta tvoje kuráž a nebojácnost, přestože tady stojí třicet mých zabijáků." Já se jenom přehnaně ironicky zasmála a šla dovnitř. I když jsem měla dosti nahnáno, protože ze mě začínal vyprchávat všechen adrenalin a já netušila, kam mě tahle noc zavede. "Nechte nás teď chvíli. A hlavně zameťte všechny stopy. Je to jasný?" Chladně přikázal jeho zabijákům.

Po hodině sezení v Xavierovo kanceláři jsem stále nic nepochopila. Xavier pořád mluvil - vysvětloval, omlouval se a stále se zbrkle hýbal, jako kdyby nevěděl on sám, co má dělat. Nedivila jsem se mu, přišla jsem do jeho světa, když jsme měli jen pár rande - jedna večeře na pláži, rande v kině a poslední před týdnem a to byl výlet do San Diega, kde jsme se spolu jen procházeli a povídali si.

"A proč tohle všechno děláš? Proč chceš život plný drog, prostitutek a zbraní? Tohle tě přeci nemůže těšit." Rozhodila jsem ruce a pokračovala. "Sice jsem si myslela, že tě poznávám, ale teď si přijdu naprosto ztracená a znovu hledajíc nějaké vodítko - nějakou pravdu, ale před sebou mám člověka, který má na hrudi doslova vytetovaný nápis everything is just a lie/všechno je jenom lež."

On se zastavil v chůzi sem a tam. Otočil se mým směrem a já viděla nejistotu v jeho očích. Poprvé od doby, co ho znám je si nejistý, vždycky se tvářil sebejistě a bezstarostně, někdy vážně, ale nikdy nejistě.

"Xaviere?" Zeptala jsem se opatrně.

Xavier se rozešel mým směrem. Zastavil se před mým křeslem a klekl si, abychom byli stejně vysoko. "Bojíš se mě?" Zeptal se mě a já se  na něj šokovaně podívala. V očích měl stále nejistotu, která se mě snažila pohltit.

Natáhla jsem ruku na jeho tvář a jemně ho pohladila palcem po lícní kosti. On se k mojí ruce přivinul, ale stále jeho oči vyžadovaly odpověď.

Bála jsem se jeho kumpánů, bála se toho, co se stalo mým kamarádkám, ale Xaviera jsem se nebála. Něco mi našeptávalo, že on mi neublíží už od první chvíle. Spíš jsem si myslela opak.
Přišlo mi, že mě před celým světem ochrání, když bude třeba. "Ne, nebojím se tě, Xaviere. Jenom netuším, kde je pravda. Opravdu netuším. Když si byl se mnou, byl si milý, usměvavý a hrozně uvolněný. Teď jsi opak - arogantní, protivný a našponovaný. Chováš se jako kdybys měl miliony osobností."

On se odtáhl a já si svoji ruku dala do svého klína vedle té druhé. "Neplánoval jsem tě unést, kdyby to nebylo nutné jako dnes večer. Chtěl jsem tě před tímhle ochránit. Přede mnou ochránit. Ale nešlo to. Bojoval jsem sám se sebou. Jedna část mě tě nechtěla nechat jít a druhá tě chtěla přede mnou a mojí prací ochránit. Nakonec jsi tu. V jámě lakomého a ochranářského lva. Dnešní zásah na ten bar byl nutný. Je to naše konkurence, kterou nesmíme nechat vyhrát. Jsou horší, než moje mafie." Zalapala jsem po dechu. Poprvé nazval to, co mě teď obklopuje a v jakém domě jsem.

"Co se stalo mým kamarádkám Xaviere?" Zeptala jsem se bez jakéhokoliv klidu v hlase. Xavier vstal. Vzal do své ruky telefon ze zadní kapsy a začal někomu volat. "Xaviere? Komu voláš?" On ukázal prstem, abych byla ticho a pak mu to ten člověk zvedl.

Xavier přede mnou stál a představil se člověku do telefonu jako Stephen.

Pak chvíli jen přikyvoval, jako kdyby to ten člověk měl vidět. Nakonec zavěsil. Otočil se ke mně a řekl. "Tvým kamarádkám se nic nestalo. Moji lidé nevinné většinou nezabijí. Teď jsem volal se svým zaměstnancem a řekl mi o ztrátách v baru. Ony dvě jsou v pořádku, stejně jako zbytek nevinných návštěvníků." Koukal na mě a jeho oči prosily o nějakou moji reakci, ale já jen seděla v klidu, ale přitom moje myšlenky šílely stejně jako můj mozek, neměla jsem slov.

"Jak se jmenuješ?" Pohlédla jsem na něho. Všechno co o něm vím, nemůže být jen lež, nebo ano?

On se pokřiveně usmál. Šel si sednou za obrovský stůl v jeho pracovně. Složil si ruce a položil je opatrně na desku stolu, zatímco ze mě ani na vteřinu nespustil oči a pak tiše a přísně řekl. "Moje jméno je Xavier Stephen Clemerson. Jsem král mafie, boss - mám spoustu přezdívek. Vrah, smrt? Taky. Můj život nebyl dokonalý, jak už jsem ti vysvětloval předtím. Moji rodiče mě nechtěli ani mě nemilovali. Až mě to dostalo sem. Mám rodinu, ti muži a ženy - ti zabijáci za dveřmi, oni jsou má rodina. Moje jediná rodina. Nejsme stejné krve, ale na tom mi nezáleží. Moji pozici jsem si vybojoval. Tak tvrdě, že si to nedokážeš představit a ani nechtěj. Jedno chci, abys věděla a byla si tím jistá. Tobě ani lidem, které miluješ bych neublížil, přísahám ti." V jeho očích se zračila upřímnost a já mohla jen doufat, že tenhle slib myslí vážně.

Rozhodla jsem se vstát z křesla, protože jsem se chtěla z tohohle domu dostat ven. Bylo toho na mě moc. Hrozně moc a já to nezvládala. Ani netuším kolik je hodin, jen vidím, že venku už se slunce snaží dostat výš a výš. "Můžeš mě odvést domu? Prosím?"

"Byl bych rád, kdybys tu pro dnešek zůstala. Kvůli tvé bezpečnosti. Určitě si lidé Morgana všimli, že se tě moji muži zachránili. Proč myslíš, že jsem tě vzal minulý týden do San Diega? Byli mi v patách a já se tě snažil ochránit a přitom nezrušit naši schůzku." Došel ke mně a chytl mě za moji tvář. Viděla jsem, jak mu jeho oči zajely na moje rty. Chtěl mě políbit, ale neudělal to, stáhl se. Moje srdce ale toužilo po jeho polibcích stejně jako moje plíce po kyslíku.

"Můžu si alespoň dojet pro své věci, jako čisté oblečení a tak?" Zeptala jsem se, protože v tom baru bylo opravdu horko a taky jsem se cítila dosti špinavá po tom všem. Ať už vnitřně nebo zvenku.

Xavier se polovičně usmál a řekl. "Všechno, co potřebuješ, ti moji muži dovezou. Jde tu o tvé bezpečí, princezno." Já neodporovala a vytáhla své klíčky od bytu, přeci jen toho na mě v jeden večer bylo dost. "Můj zachránce" je ode mě převzal. Zavolal někoho jménem a ta osoba v tu chvíli otevřela dveře a vzala moje klíče od bytu. Než mi došlo, že tam může být Char nebo její kluk, kteří se zděsí, tak už byl pryč. Takže jsem ze své kabelky vzala telefon, ale netušila, co napsat.