Vyvolená

5. Věříš mi?

Přítomnost:

Nějak moc jsem nepřemýšlela nad tím, kam mě vezme na rande, ale napadla mě klasicky restaurace nebo kino. Jeli jsme asi půl hodiny na místo mně neznámé.

Zastavil u písečné cesty a on znovu oběhl auto. "Děkuji," poděkovala jsem Xavierovi, když mi pomohl z auta vylézt.

Když jsem se chtěla otočit, abych se pořádně  rozhlédla kde zastavil, protože jsem cestou vlastně byla fascinována spíš jím a tím autem než tím kam jedeme, zastavil mě chycením mé ruky. Nechápavě jsem se koukla do jeho očí a on neotálel s odpovědí. "Je to menší překvapení. Neboj nic hrozného, ale prosím tě teď se ani nehni a já ti nasadím šátek, domluveno? Bude to jen pár sekund."

Přikývla jsem a se stydlivým úsměvem a zavřela oči, aby mi nasadil hedvábný šátek, co při vysvětlování vytáhl z kapsy.
Xavier mě jemně chytl za ruku a navigoval mě jen pouhých pár minut, než jsme došli na místo.

"Tak a stůj, stůj. Sundám ti šátek," zašeptal mi najednou těsně u mého ucha, až mi vyskočila husí kůže po celém těle. "Tak a můžeš."

Otevřela jsem oči a nemohla jim uvěřit. Byli jsme na pláži, což jsem poznala už podle zvuku vln, když jsme se blížili.

Na každém kroku byli svícny se svíčkami a vedle nich pokaždé jedna rudá růže. Ale uprostřed se vyjímal menší bílý dřevěný stůl u kterého stály dvě židle spolu s cca pěti číšníky, kteří byli taky v bílém stejně jako nábytek a svícny. "Ach bože, to je naprostá nádhera," popošla jsem blíž a přejela dlaní po rozkvetlé růži. "Víš, ale že si tě nevezmu hned na prvním rande? Protože tohle vypadá jako dokonalá žádost o ruku, Xaviere."

On se rozesmál a rozešel se z místa na kterém jsem ještě před chvíli taky stála a šel ke stolu, aby si sedl. Mně odsunul židli jeden z číšníků, stejně jako Xavierovi. "Měl za chvíli vyplavat farář, abychom se tu rovnou i oddali. Teď to budu muset zrušit." Odpověděl mi, když jsem si přisedla naproti němu. Což mimochodem řekl s naprosto vážnou tváří.

Bože můj, on nejenom, že vypadá jako bůh, ale ještě k tomu je vtipný. Děsím se, jak velkou chybu má, že je ještě volný, protože už teď si nejsem jistá, že kdyby se tu objevil farář, tak bych řekla, že ne. Spíš bych zapištěla velké a hlasité ANO.

*****

Donesli nám první chod a my se do něj ihned pustili. Donášeli nám to z baráčku kousek od nás, asi to bývala restaurace. Jisté je, že už není protože je tam ticho a budova vypadá hodně staře, ale jídlo je výborné. Naprosto výborné, až mi unikl tichý povzdech po pár prvních soustech.
"Chutná?" Usmál se Xavier, ale v jeho očích jsem viděla malou dávku vzrušení. Upřímně? Já se na něj dívala úplně stejně. Ale na něj kouká každá žena, tak že by z něj nejradši strhala každý kousek oblečení a olízla ho odshora až dolů. Na to mohu vsadit celou moji výplatu.

Jen jsem se usmála a zamumlala tiché ano.

"Takže, povíš mi něco o tobě? Abych se na sebe nezlobila, že jsem šla s úplně cizím mužem na rande. Protože já tohle normálně nedělám. Vlastně nikdy." Zasmála jsem se nervózně, což by poznal i hluchý, ale já si dala do úst další sousto a dělala, jakože nejsem vůbec nervózní z toho jak božský a jiný ten chlap je od ostatních můžů se kterými jsem kdy randila.

"Haha, dobře. Co bys chtěla vědět jako první?" Zasmál se tentokrát on, ale na rozdíl ode mě to znělo uvolněně a pobaveně.

"Tvůj věk? Co rodina? Povolání? Minulost? Dluhy?" Mávla jsem prstem ve znamení, aby se přiblížil. "Můj táta se stará o daně, a tohle byl vtip. Nepotřebuju vidět tvé daňové odpisy, ale doufám, že to máš v pořádku." Zašeptám mu a on se rozesměje na celé kolo.

"Holka, já nevím co mám udělat, ale ty už nemůžeš být víc okouzlující, viď? Ne, dluhy nemám, ale děkuju za otázku, takovou mi ještě nikdo na rande nedal." Směje se dál a já, červená až na zadku, s ním. Tenhle bůh mi řekl, že jsem okouzlující.

"Děkuju, ale pořád si mi neřekl nic o tobě." Přijde mi, že jsem se snad nikdy takhle neustále neusmívala.

"Dobře dobře. Bylo mi 28, nedávno. Z rodiny moc nemám, vyrůstal jsem jako sirotek, takže rodiče nemám a ani je nepotřebuju, tenhle život mě toho dost naučil. Tím pádem rodinu mám, ale ne tu pokrevní." Zamyšleně se podívá na moře a já se natáhnu po jeho ruce dřív, než si to uvědomím.

"To mě moc mrzí, Xaviere, ale někdy je lepší nemít rodinu, než mít rodinu, která tě nemiluje tolik že by za tebe dýchali. Nicméně jsi to musel mít i přesto těžké." S točí jeho pohled z moře zpátky ke mně a políbí mě na klouby mojí ruky, kterou jsem hladila chlácholivě jeho ruku a nezpouštěl ze mě oči. Bylo to tak intimní. Jen my dva.

Xavier se odtrhl a pokračoval v konverzaci. "To nevadí, jsem takhle spokojený. No a dál.." Usmál se a dělal mi jemné kroužky na hřbetu mojí ruky. "Jsem podnikatel, nic zajímavého, běžný byznys. Moje minulost není nic, co by vypovídalo o mně a mé přítomnosti. Měl jsem pár vztahů, ale nic zásadního ani dlouhého. Žil jsem dřív v New Yorku a taky v Londýně, ale nikdy jsem tam nebyl déle než 2 roky. Nějak mě to ošklivé a střídavé počasí nebaví, abych pravdu řekl a ještě k tomu jsem se narodil tady, takže je to můj domov a vždycky jsem se vrátil. Teď cestuji ale stěhovat se nehodlám v nejbližší době nikam." Usmál se a pohladil mě palcem po mé stále položené ruce na té jeho. Ani jsem si neuvědomila, že jsem ji stále neodtáhla, vlastně se mi ani nechce.

"No ale nechci mluvit jen o sobě. Vím říkal jsem, že o tobě vím hodně věci ale to kvůli mé práci vědět musím. Musím si hlídat s kým se stýkám, ale chci tě znát i z tvého pohledu." Upřímnost se leskla v jeho očích.

Nebudu tvrdit, že tohle není opravdu divné a nezvyklé, ale chápu ho na jednu stranu, na druhou vidím, jak má složku s mým jménem položenou na jeho stole a děsí mě to.
Co všechno si na mě hledal?
Kam chodím na nehty?
Kdo jsou moji rodiče?
"Xaviere, ukážeš mi někdy tu složku? Jako ne, že by mě zajímalo kdy mám jít na nehty, to vím, ale abych věděla jestli to víš i ty." Odfrkla jsem si uraženě.

Ale on jako po celý večer se zasmál a v klidu odpověděl. "Ach, zlato. Já musím mít složku na všechny lidi, co si chci nechat připustit k tělu, abych neohrozil svůj podnik a s ním i sebe. Nic víc, nic míň."

"Ale já tě chci poznat tebe! Ne to, co o tobě píšou ve složkách. No tak, omlouvám se, dobře? Ale jednou to pochopíš." Zeptal se mě nakonec. "Věříš mi?" Přišlo mi, jakoby mi na chvíli dovolil číst v jeho očích. Jen na pár vteřin, ale viděla jsem čirou upřímnost a zájem.