Bílo, pípání, tlak na ruce. To všechno jsem začala vnímat, když jsem otevřela pomalu oči. Nemocnice? Nebyla jsem si jistá vůbec ničím. Byl to jen sen? Nic se nestalo? Mám pořád svoje dítě? Byla jsem dezorientovaná, zmatená celkově a měla jsem hroznou žízeň. ,,proboha Meg" objevil se nade mnou Zayn a pohladil mě po tváři. ,,co se to stalo?" můj hlas byl kvůli dehydrataci chraplavý a já sama se ho lekla. ,,ztratila jsi vědomí na tělocviku" objasnil mi důvod mého pobytu v nemocnici. ,,mluvil jsem s doktorem. Měla jsi otřes mozku, ale prý to bude v pohodě. A hlavně musíš říct důvod. To, jak se ti to všechno stalo" sedl si zpátky na židli vedle postele a znovu mi stiskl ruku. Nechtěla jsem nikomu říkat o tom, co se stalo s matkou. Nemohla jsem. Museli to pochopit...
,,co si o sobě do prdele myslíte? Vy ji zmlátíte pomale do bezvědomí a pak si hrajete na matku roku? Co jste to za člověka?!" křičel na ni Zayn. S námahou jsem si sedla a vzala ho za ruku. Ihned se na mě prudce otočil a políbil mě do vlasů. Jeho křik mě probudil ze spánku. Nevěděla jsem, co se děje. ,,buď v klidu a lehni si" pustil mi ruku, zpátky se otočil na matku a odvedl ji z mého pokoje. Nechápavě jsem si zpátky lehla. V hlavě mi šrotovalo, co se stalo, že Zayn tolik křičel. Nemohla jsem si ani vzpomenout, proč jsem ležela v nemocnici. Všechny vzpomínky mi splývaly a já nevěděla, co z toho je pravda a co se mi jen zdálo.
,,pojedeme k nám" oznámil mi Zayn, když mě pustili po několika dnech z nemocnice. ,,tvojí matce jsem to řekl" zastavil mě dřív, než jsem stihla cokoliv říct. ,,Zayne bojím se" přiznala jsem se mu. Neřekla jsem nic o tom, že mi ta zranění udělala matka. ,spadla jsem ze schodů' řekla jsem doktorovi, když se ptal. Zayn byl naštvaný, že jsem neřekla pravdu, ale nic nezmohl. ,,nemáš se čeho bát. Budu s tebou jak jen to půjde" políbil mě na čelo a nastoupil do auta, což jsem po něm zopakovala.
,,co to kurva je?" ozval se pokojem hlas Zayna. ,,prosím běž pryč" přitiskla jsem si jeho tričko k hrudi a couvla. ,,neboj se" přistoupil ke mně a vzal mě za ruce. ,,tohle ale není normální, Megan" zhodnotil, když si důkladně prohlédl má záda a břicho, kde byly samé modřiny. Nejvíc to bolelo na tetování, o kterém matka stále nevěděla. Ještě to nebylo úplně zahojené, což bylo hodně, hodně, hodně špatné. ,,jsem v pořádku" snažila jsem se potlačit slzy, co se draly na povrch. Nechtěla jsem znovu plakat. ,,ty jsi vážně pako" přejel mi palcem po tetování a tvář si opřel o temeno mé hlavy. Nechtěla jsem se s ním o tom bavit. Tolik mě to mrzelo... Ani táta se mnou nemluvil a matka, když měla příležitost, tak byla jen hnusná. Díkybohu, že když jsem byla u Zayna, tak mě neotravovala. Kluci byli někde pryč, což bylo jedině dobře, protože jsem jim nemusela nic vysvětlovat. Sice jim to asi řekl Zayn, ale mě by se ptali na podrobnosti a já se bála, že bych to nezvládla a zhroutila se.
,,prostě to nějak zařiď" položil hovor. ,,co se děje?" opřela jsem si spánek o jeho hruď. Už to byl týden, co jsem odešla z nemocnice. Sice jsem měla ležet, ale matka mě poslala hned do školy. Zayn se mnou byl jak nejvíc to šlo, ale zdálo se mi, že vztah mezi námi ochladl. Nic mi neříkal, dělal tajnosti a v noci nebyl často doma. Ať už jsme spali u něj, nebo u mě. Vždy odešel v noci a ráno se vrátil a myslel si, že na to nepřijdu, ale vždy, když odcházel, tak mě vzbudil, takže jsem na všechno přišla. Něco mi tajil. Něco důležitého- věděla jsem to... ,,to neřeš" dal si mobil do zadní kapsy a objal mě kolem ramen. Už jsem se ani dál neptala, protože to bylo zbytečné, jako všechny otázky, co jsem mu každodenně pokládala. Něco se dělo, tušila jsem to, ale já měla taky své starosti... Táta se mnou stále nemluvil a ani neodpovídal na zprávy a hovory. Tolik mě všechno, co se stalo za poslední dva týdny mrzelo... To samé bylo s Molly. Neukázala se ve škole, ani mi nenapsala. Bála jsem se o ni, ale byla dospělá a uměla se o sebe postarat... Doufala jsem v to.
,,všechno mi pověz, prosím" žádala mě Molly, ale já jí nic povědět nemohla... ,,varovala jsem tě před nimi, ale ty ses s nimi stejně zapletla a měla kvůli nim problémy. Navzdory tomu ti pořád věřím a stojím při tobě. Chci ti pomoct a jestli to nevidíš, tak jsi pitomá" bylo to nebezpečné. Molly byla moje nejlepší kamarádka už po dlouhou dobu, ale tuhle jedinou věc jsem s ní sdílet nemohla. Nebyl nikdo, komu by tohle tajemství mohla říct, nebo si o tom s někým promluvit. Tedy ovšem kromě kluků. Musela jsem si to nechat pro sebe... Objala jsem ji a neudržela slzy. Bylo toho na mě moc... Všechno, co se dělo doma a ještě k tomu se nasčítalo i Zaynovo tajemství, které mi nechtěl říct. ,,omlouvám se, že jsem o tom s tebou nemluvila, ale nebudeš tomu rozumět. Dokonce nemůžu ani vysvětlit, proč nemůžu říct všechno" pustila jsem ji a setřela si slzy z tváří. I ona měla slzy v očích. ,,já to chápu, ale chci ti jen pomoct. Tohle se už nesmí dít" přejela mi ukazováčkem přes obočí. Pořád se to úplně nezahojilo. ,,bože můj to ne. Neudělal mi to Zayn ani nikdo z kluků" byla jsem mimo z toho, že si tohle o nich myslela. ,,fakt ne? Tak když ne oni, tak... Kdo?" sklonila jsem hlavu a stiskla ruce v pěst. Byla jsem naštvaná a přitom smutná. Přála jsem si být dost silná na to, abych se ji postavila a jednou pro vždy to ukončila... ,,matka" zpátky jsem zvedla hlavu a v jejích očích zahlédla hněv. ,,vážně jsem si myslela, že to byl Zayn" věděla jsem, že by tohle Zayn nikdy neudělal. Už jen kvůli své mamince a nenarozené sestře.
