Než stihl cokoliv udělat, tak tlak zmizel. Celé mé tělo se uvolnilo, ale i přesto jsem neutišila třas v mých rukách. Probudil mě z malátnosti až výstřel, co se odrážel od stěn celého pokoje. ,,kurva. Megan" do očí mě udeřilo světlo. Šátek z mých očí zmizel. Neviděla jsem toho, kdo mě osvobodil od nátlaku a tmy. Nevnímala jsem nic kolem sebe. Hlasy, co křičely různá slova, ani postavy, co byli v místnosti. Viděla jsem jen obrysy, co se strašně pomalu hýbaly. Látka košile se opět objevila na mé kůži a i provaz povolil. Konečně jsem mohla dát ruce před sebe. Někdo mě vzal do náruče a někam šel. Vítr, co se odrážel od mé kůže byl studený, ale příjemný. ,,Meg zůstaň vzhůru" ta slova byla vzdálená, jako kdyby na mě někdo mluvil a byl několik metrů daleko. Má mysl přebrala větu ,zůstaň vzhůru' jako ,můžeš spát', takže jsem zanedlouho upadla do tmy. Konečně.
Stála jsem na prahu nějakého paláce. Měla jsem na sobě krásné, bledě modré šaty a dlouhé vlasy. Kde to jsem? Byl to jen sen? To všechno, co se stalo? Byla to realita? ,,Megan" proč ten hlas zní tak vzdáleně? ,,Megan" táta? Chtěla jsem na něj zakřičet, ale hlasivky mě zradily. ,,broučku tolik jsi mě zklamala" mluvil stále dál. Proč? Otázka se rozlehla po celém paláci a přitom se má ústa nepohnula. ,,ach má drahá. Nechala jsi mě zabít" nenechala. Šaty zmizely, palác byl pryč a já se ocitla ve tmavé, smradlavé uličce. Přede mnou stály dvě postavy. Tati! Druhému jsem do tváře neviděla. Táta otočil hlavu ke mně, ale v tu samou chvíli druhá osoba vystřelila. Ne! Táta padl k zemi. Chtěla jsem k němu, být s ním v posledních chvílích, ale mé nohy jako kdyby byly přikované. Ani jsem se nehnula. Zayn. Kráčel ke mně, stále se zbraní v ruce a než stihl zmáčknout spoušť, tak jsem byla zpátky v paláci. Už to nebyl ten krásný palác. Všude byla krev a ani výjimkou nebyly mé šaty. ,,nechala jsi ho vystřelit" nešlo to. ,,Megan co tu děláš?" stoupl si přede mě Louis. I on byl celý postříkaný krví. ,,táta" má ústa se rozpohybovala. ,,je mrtvý" není.
,,není" otevřela jsem oči. ,,Meg bud v klidu. Jsi v bezpečí" sedl si ke mně Zayn. Jeho pokoj jsem znala jako své boty. Jako jeho vůni. ,,co se stalo?" snažila jsem si sednout, ale bolest v zádech mi to nedovolila. ,,lež. Unesli tě" hladil mě po vlasech. ,,mrzí mě to. Tohle se nemělo stát" vzal mě za ruku a pevně ji stiskl. ,,to ty jsi tam přišel" neměla jsem skoro sílu, takže jsem nemohla moc mluvit. ,,všichni tam byli" jeho úsměv. ,,jak jste mě našli?" kladla jsem mu jednu otázku za druhou. ,,měla jsi u sebe tu kartu. Chvíli trvalo, než nám došlo, že se něco děje" to trvalo. ,,jsem v pohodě. Děkuju" přitulila jsem se k němu. ,,příště, až ti řeknu, že se s někým nemáš bavit, tak se s ním nebav" budu. ,,proč?" zvedla jsem k němu hlavu, abych mu viděla do očí. ,,unesl tě jeho táta. Byl u toho" co prosím?! ,,děláš si srandu?" to jsem nějaká prokletá, že nemůžu mít normálního kamaráda? ,,ne. Vím, v čem jede. Příště mi věř" pohladil mě klouby na rukou po tváři. Ono je těžké někomu věřit, když už několikrát lhal. V důležitých věcech.
,,An se po tobě ptala" oznámil mi, když jsem se dala více dokupy. Prý jsem byla mimo skoro sedmnáct hodin. ,,a Molly?" svitla mi malá naděje, že naše přátelství ještě nepohaslo. Zayn zakroutil hlavou a i ta malá naděje se ztratila. ,,co jsi řekl An?" mrzelo mě, co se s Molly stalo. Už jsme se nebavily dlouho a to, že se ani nezeptala, kde jsem mě ranilo. ,,nic. Neměl jsem co ji říct. Zmizela a nevím kam?" zašklebil se na mě. ,,neměla jsem ti jak dát vědět" nechtěla jsem to vůbec řešit. Chtěla jsem žít přítomností. ,,vždyť já vím. Hlavně už mi to nikdy nedělej" v to doufám. ,,co všechno si pamatuješ?" sedl si blíž ke mně. Upřímně jsem si nepamatovala skoro nic. Jako kdybych celou dobu prospala. Pamatovala jsem si jen látku na ústech a pak matně nějaký hlas. Víc nic. ,,skoro nic. Vlastně vůbec nic" trochu mě to mátlo. Bylo mi z toho nějak divně.
,,Zaynie?" zastavila jsem ho, když chtěl odejít z pokoje. ,,myslel jsem, že spíš" sedl si zpátky na postel. Nechtěl ke mně nikoho z kluků pustit, což bylo možná dobře. Nechtěla jsem mít u sebe nikoho jiného, než Zayna. ,,spala jsem už dost" natáhla jsem se k němu a lehla mu na klín. ,,co se děje?" začal mě hladit po vlasech. ,,nauč mě střílet" vychrlila jsem ze sebe. Chtěla jsem to už dlouho. ,,počkej" otočil mě na záda, takže jsem mu koukala do očí. ,,to myslíš vážně?" ne, dělám si z tebe srandu. ,,myslím. Nechci, aby se něco takového stalo znovu" sice to už od pohledu byl běh na dlouhou trasu, ale řekla jsem si, že se chci nějak chránit. Sama. ,,jestli si to přeješ" sklonil se nade mě a lehce mě políbil.
Večer už jsem mohla dolů za klukama. Cítila jsem se lépe a chtěla jsem s nimi mluvit. ,,ty máš furt ty růže od nás?" propletl si se mnou prsty Zayn. Ležela jsem mu na hrudi a chodidla jsem měla pod Louisovýma nohama, protože mi byla zima. ,,jo. Nechala jsem si je usušit" víc jsem si o něj opřela hlavu a zavřela oči. I přesto, že jsem spala tolik hodin jsem byla unavená. S klukama jsem dole byla už přes dvě hodiny. Nikdo nevytáhl to, co se stalo a já za to byla ráda. ,,jsi unavená?" políbil mě pod ucho Zayn. ,,trošku, ale to je jedno. Chci tu zůstat s vámi" stiskla jsem mu ruku. ,,Meg prosím nezahrávej si s tím" objal mě kolem krku a i přesto nerozpojil naše ruce. ,,jsem v pořádku" dál už jsem se věnovala konverzaci kluků. Moji pozornost zaujal až Louis, co si položil hlavu na má kolena. Pohladila jsem ho po vlasech. Tohle jsem byla já- sama sebou. Mezi svými. Tyhle lidi byli pro mě jako rodina. Práva rodina.
