Všude po zemi byly krabice. Ne některých byla napsána kuchyň, někde obývák a na většině ložnice nebo pokoj Sharlotty a Rebecci. ,,stěhujeme se. Už se nebudeš vídat s těmi individui" chtěla jsem něco namítnout, vážně, ale nezmohla jsem se na jediné slovo. ,,úplně tě od nich odříznu. Padej si zabalit. Jen to nejdůležitější" nakonec jsem rozpohybovala své nohy a šla. Chtěla jsem zavolat někomu z kluků, ale mobil mi z ruky vytrhla Sharlotta a odešla. Zhroutila jsem se na postel a rozbrečela se. Tohle ne. To nemůže být pravda! Chtěla jsem začít křičet, ale nemohla jsem. ,,Megan dělej! Za chvíli je tu stěhovací auto" křičela na mě matka. Chtěla jsem na ni začít křičet, že nikam nepojedu, ale stejně by mi to nepomohlo. Spíše by mi to přitížilo.
Seděla jsem v autě, sledovala krajinu kolem a myslela jen na něj. Nechtěla jsem pryč. Nechtěla jsem se stěhovat. Chtěla jsem být s ním, s tátou, s klukama. Byla to snad ta nejtěžší věc, co jsem kdy prožila. Včetně ztráty miminka. Odloučení od kluků a táty bylo horší. Chtěla jsem zpátky. Nikam nikdy neodejít a zůstat s nimi. Už navždy, ale to se očividně nevedlo. Proč mě brala matka s sebou, když mě tolik nenávidí? Měla mě tam nechat. Nějak bych se o sebe postarala. Jakkoliv. Nesnášela jsem ji víc a víc.
Nový dům byl velký a hezký, ale stejně jsem chtěla zpátky do toho starého. Pokoj jsem měla svůj, takže jsem si tam natahala svoje krabice a zamkla jsem. Chtěla jsem být sama. Chtěla jsem umřít. ,,Zayne potřebuji tě" zašeptala jsem do tmy pokoje a zavřela oči. Pokusit se usnout bylo lepší, než se trápit. Chtěla jsem se schovat do jeho objetí a zůstat tam. Nikdy se od něj neoddělit a být jen a jen s ním.
Nová škola, nové starosti, nové problémy. V nové škole jsem byla zcela neviditelná narozdíl od sester. Tahaly si domů každý den někoho jiného. Ať to byla holka, kluk, nebo klidně několik lidí najednou. Vždy, když mě nějaký kluk přejel pohledem, tak jsem se ošila. Dělal to vždycky Harry. Každého z nich mi něco připomínalo. A nejvíc Zayna. I od táty mě matka úplně odřízla. Už to byl měsíc, co jsem nikoho z nich neviděla. Matka si našla nového přítele, co k nám chodil každý den a pomalé se tam i nastěhoval. Na dům nám nainstaloval kamery, takže matka věděla o každém pohybu a o tom, co se v domě šustlo.
,,co se ti stalo?" prudce jsem se otočila na kluka, co na mě promluvil. Věděla jsem, že si ho domu přivedly sestry, ale netušila jsem, kdo to je. Zrovna jsem umývala nádobí, když přišel. ,,nic?" nechápala jsem, co po mně chce. Matka se mě už dlouho ani nedotkla, takže jsem nevěděla, co tím ,co se ti stalo?' myslí. ,,jsi tichá a pořád smutná. Kdyby se ti nic nestalo, tak se bavíš" určitě. Každý má právo být smutný. ,,nic mi není" osušila jsem si ruce utěrkou a otočila se k němu celým tělem. ,,neříkám to na potkání, ale jsem gay. Poznám, když se něco děje a ještě k tomu, když v tom je kluk" proboha nech mě být! Chtěla jsem mu jednu natáhnout, že mi to připomíná. ,,začneme jinak. Jsem Ernest" Louisův malý bráška. Další věc, co mi to zase připomněla. ,,Meg" přijala jsem jeho nastavenou ruku. ,,tak povídej" sedl si ke stolu. Možná, že by mi pomohlo se vyzpovídat.
Řekla jsem mu zkrácenou verzi a vynechala to, co jsem říct nesměla. Byl překvapený, ale chápavý. Nejednou jsem měla slzy v očích. Tolik mi chyběli! ,,proč tam nejedeš? Můžeš se tam vrátit a vidět je" jo, to kdyby šlo. ,,nejde to. Matka by mě zabila" nevěděla jsem, jak mu vysvětlit, že to nejde. ,,vrátíte se k sobě, věřím tomu. No nic, budu muset jít. Kdyby něco, tak mi zavolej" dal mi lísteček s číslem. Nemám mobil. Uvědomila jsem si, ale nahlas nic neřekla. ,,děkuju" schovala jsem si lísteček do zadní kapsy. Jen se usmál a odešel. Chvíli jsem ještě jen tak seděla a pak začala zase něco dělat. Matka měla každou chvíli přijít od Gabriela, jejího přítele, takže jsem musela udělat jídlo.
,,musím taky?" byla jsem otrávená, že někam musím chodit. Ať to bylo kamkoliv. Tentokrát si sestry vymyslely nákupy a já tam musela taky. Bohužel. ,,musíš!" zakřičela na mě matka. Došlo mi, že nemám navybranou. Převlékla jsem se do čistého oblečení a šla zpátky k nim. Pořád jsem musela myslet na Zayna. Ještě k tomu, když jsem si dala na sebe tričko, co bylo jeho. Tak moc mi chyběl...
Sestry si jako vždy v obchodech vymýšlely. Matka jim všechno koupila. Já se ani nerozhlížela, protože jsem nic nechtěla. Možná, že by mi matka něco koupila, aby nevypadala blbě, ale já mohla myslet jen na jednu, nebo spíše dvě věci. Zayna a spánek. V noci jsem toho moc nenaspala, protože jsem se pořád budila. Měla jsem často noční můry a v něčem byly stejné. Vždy tam někdo umřel. Nikdy jsem si nepamatovala kdo, protože jsem se hned vzbudila, ale v jedné z nich umřel i Zayn. Proto jsem se i bála...
,,Erneste" usmála jsem se, když jsem ho potkala. ,,ahoj Meg. Co ty tady?" rozhlédl se a zastavil pohled na jednom z obchodů, kde byly sestry. ,,jasně, chápu" zasmál se, než jsem stihla odpovědět. ,,co tu děláš ty?" upřímně mě to ani moc nezajímalo, jen jsem chtěla zabít čas. ,,mám tu schůzku" zvedla jsem obočí a on se začal červenat, takže mi došlo, že ta schůzka bude s nějakým klukem. ,,ehm... Počkej chvilku" obešla jsem ho a zamířila k jedné chodbě. To není možné.
