,,jdeme k soudu. Nialla obvinili" zvedla jsem hlavu a naklonila ji na stranu. Myslela jsem, že už je ve vězení. ,,předtím byl ve vazbě. Teď, když ho odsoudí, tak ho můžou zavřít. Za to, co děláme je někdy i doživotí" začalo se mi ztěžka dýchat. Tohle se nemůže stát opakovala jsem si stále v duchu. ,,půjdu s vámi" řekla jsem rozhodně, i když se mi třásl hlas. ,,to nemůžeš Meg. Mohli by tě předvolat jako nezapsaného svědka. Ty nesníš lhát u soudu. Měla bys z toho problémy a špatné svědomí" měl pravdu? ,,a vy můžete?" Zayn si povzdechl a vzal mě za ruku. ,,my jsme si tímhle už prošli hodněkrát. Ty se nemůžeš zkazit tolik, jako my. Nedovolím to" druhou rukou si mě přitáhl zpátky k němu a objal mě. ,,bojím se" pevně jsem ho stiskla a dala si nos do jeho mikiny. ,,to všichni" pohladil mě po zádech.
Zayn mi řekl, kdy by to mělo přibližně skončit a já v určenou hodinu stála před soudem i s tátou. Volala jsem mu a i on z toho byl svým způsobem mimo. Ruce se mi třásly a v krku jsem měla sucho. Jediné, co jsem si přála bylo, aby všechno dopadlo dobře. Všechno ostatní mi bylo úplně jedno. ,,oni to zvládnou" uklidňoval mě táta. ,,ale co když ne?" stále jsem hypnotizovala dveře soudu. ,,udělají všechno pro to, aby to dopadlo dobře" dal mi ruku na záda.
To, že to dobře nedopadlo mi došlo hned, jak kluci vyšli ven. Všichni, kromě Zayna si sedli na schody a schovali si obličeje. Zayn byl naštvaný na rozdíl od kluků. Oni byli smutní. Uhodil pěstí do sloupu a následně se o něj opřel zády. Vytrhla jsem se tátovi a šla k němu. ,,Zayne" vzala jsem ho za ruku a přejela mu prsty po kloubech, ze kterých mu začala téct krev. ,,je to v prdeli" ruku mi vytrhl a zajel si s ní do vlasů. ,,co se stalo?" dala jsem mu ruku na krk a palcem ho pohladila po tváři. ,,dostal deset let" zaklonil hlavu a těžce polknul. To ne. To nesmí být pravda. Honilo se mi hlavou. Mohla jsem za to já. To kvůli mně ho zadrželi. Nemělo se to stát... ,,Meg" přitáhl si mě do objetí. ,,můžu za to já" stiskla jsem v dlani jeho mikinu. ,,nemůžeš. Tohle neříkej" dal mi ruku na zátylek. ,,dostaneme ho ven, jak nejrychleji to půjde, slibuji" políbil mě na spánek. Věřila jsem mu. Musela jsem. Byla to má jediná naděje.
,,kdo to je?" trochu jsem couvla a stiskla ruku Zaynovi. Na sedačce u nich seděla nějaká žena a muž. Před sebou na konferenčním stolku měli dvě sedačky s miminky. Zayn si s tátou všechno vyříkal a slíbil mu, že se o mě postará, takže souhlasil s tím, že u něj budu častěji. Souhlas matky jsem nepotřebovala. ,,mamka Louise a její přítel. Už ji volal a ona řekla, že přijede. Pojď, seznámím vás" byla jsem vylekaná. Hned se mi v mysli objevil obraz mě a Zayna, kdybychom měli miminko. Kdyby nezemřelo... ,,Meg, tohle je Daniel a Johannah. Dane, Joh tohle je Meg. Moje... Přítelkyně" nejistě jsem přikývla a s oběma si podala ruku. Nebyla jsem jeho přítelkyně. Můj pohled zabloudil k miminkům a Zayn si toho nejspíš všimnul, protože mi stiskl ruku. ,,Ernest a Doris" zašeptal mi do ucha. ,,nevlastní sourozenci Louise. Netrap se tím, prosím" políbil mě do vlasů a odstoupil. ,,ahoj mami" objal ji Louis, když přišel do obýváku. Všichni se trápili kvůli Niallovi, jen Zayn byl pořád naštvaný... ,,teď mi vše povězte" pobídla nás Johannah, když se všichni přivítali. Je to tu. Bude se to muset vyslovit nahlas.
,,vážně můžu?" ujišťovala jsem se, než jsem si vzala malinkou Doris. ,,jasně" usmála se Joh a dala mi ji do náruče. ,,ahoj maličká" dala jsem ji ukazováček a ona mě za něj chytla. Byla neskutečně roztomilá a i když byla nevlastní, tak byla Louisovi podobná. ,,kolik teda máte dohromady dětí?" sice tu sourozenci kluků byli, ale prý nebyli všichni a já si nedokázala zapamatovat ani jména, natož čí sourozenci jsou. ,,sedm" páni. Sedm? Zdálo se mi to moc, ale bylo to krásné. ,,Louis je nejstarší a pak je o sedm let mladší Lottie. Pak je Felicité, dvojčata Phoebe a Daisy a pak tihle broučci" pohladila Ernesta, kterého držel Louis, po hlavičce a dojatě se usmála. Sklonila jsem hlavu zpátky k Doris. Přála jsem si mít miminko a i když jsem si myslela, že to předtím bylo brzo, tak bych to brala. Chtěla jsem dítě klidně i v sedmnácti, což se... Neuskutečnilo.
,,Meg můžu tě o něco poprosit?" vyrušila mě z myšlenek Joh. Pořád jsem si představovala, jaké by to bylo mít se Zaynem rodinu a neslo to vyhnat z hlavy. ,,samozřejmě, s čím chcete pomoct?" narovnala jsem záda a převzala si Ernesta, když mi ho podávala. ,,nakrmíš ho prosím? Daniel někam zmizel s Louisem a já je musím nakrmit" starostlivá maminka. Hezké. Vypadala hodně unaveně, ale to se dalo čekat, když měla dvě miminka. ,,ráda vám pomůžu" vzala jsem si flašku a začala malého krmit. Zayn si sedl vedle mě a dal mi ruku na koleno. ,,ty víš, že tě mám rád, že?" opřel si čelo o můj spánek. Kam tím mířil? Kdybych mohla, tak bych se k němu přitulila a už nikdy ho nepustila. ,,nechci, aby ses trápila kvůli minulosti. Nemůžeš za to, že Nialla zavřeli. A nechci ani abys myslela na to... Dítě" dal mi ruku z kolena na krk a políbil mě na spánek. ,,mysli na ty lepší věci" zase se zvedl a odešel. Bylo hrozné, že mě zná natolik, aby dokázal uhodnout, na co myslím. Já o něm nevěděla skoro nic. Jen to, co mi ukázat chtěl a to bylo doopravdy málo. Byl zajímavý člověk s barevnou minulostí, kterou překonal a to jsem obdivovala. Jediné, co nedokázal překonat, byla smrt jeho mamky, ale to se dalo čekat. Byla to rána, která bolela. Bolí až do konce života. ,,takhle starostlivý nikdy nebyl. Měníš ho... K lepšímu" byla jsem potěšena, že to řekla a i já jsem to viděla, ale slyšet to od někoho jiného bylo lepší.
