What a Tragedy [CZ]

?Deku¿

„ A-ale mami...“ kňoural Izuku„Nemůžu zůstat d-doma..?“
„ Izuku..“ povzdechla si jeho matka „ Vždyť venku je tak krásně.. Kamarádi na tebe určitě už čekají!“
„ M-mamii.. Prosím-“
„ Jen jdi“ popohnala ho matka se smíchem. „ Do parku je to kousek, a kdyby se něco dělo, uvidím tě z okna!“
Když však viděla, že její syn nehodlá opustit dům, klekla si k němu.
„ Izuku... Jsi už dost velký na to, abys šel do parku sám. To že nemáš quirk vůbec nevadí! Kdybych nebezpečí neviděla já, jsou tu hrdinové! Nemusíš se ničeho bát.“
Pohladila ho po hlavě, a vyprovodila ven. Po návratu do bytu těžce dopadla na pohovku. Měla toho hodně. Živit dítě a pracovat, se někdy jevil jako nesplnitelný úkol.
Alimenty neviděla víc než rok, a jeho platitele ještě déle. Myslela si, že by mohla svého syna poslat na nějakou dobrou školu, ale.. Jak se ukázalo, neměl quirk.
'Existuje samozřejmě mnoho jiných uplatnění!' konejšil jí lékař.
Což o to... Prací bylo jistě hodně. Ale špatně placených.
Kdyby se Izuku nenarodil... Ne, nad čím to přemýšlím. Je to moje zlatíčko.
On nemůže za to, že má neschopné rodiče.
Musím pracovat ještě tvrději, abych mu zajistila dobré dětství!
Od té doby, co se Izuku dozvěděl tu hroznou zprávu u svém quirku, byl smutný.
Ne, víc než to. Strašně ho to vzalo. Chtěl být jako All Might. Symbol Míru.
Inko mu v tomto dětském snu, nijak nebránila. Plakáty a hračky byly sice nákladné, ale za dětský úsměv to stálo.
Teď ho už dlouhou dobu takového neviděla. Byl zachmuřený, uzavřený do sebe. Dokonce se bál chodit kamkoliv, mimo byt.
Když už zde byly zmíněny jeho věci, tak vše vyhodil.
Na zdech jeho pokoje, stále visely kousky plakátů, s All Mightovým obličejem.
Všechny deníky, o kterých jeho matka věděla že si píše, našla jednou v koši.
Ovšem že o něj měla starosti!
Předpokládala, že je to jenom nějaké postraumatické jednání. Že se jen stydí, nebo se snaží vyrovnat s realitou.
Kdyby měl nějaké potíže.. Řekl by jí to, ne?

................................

Hrdinové?
Maminka říkala, že kdyby se něco dělo, hrdinové pomůžou. Přijdou ho zachránit.
Je on taky hrdina? Mohl by jím někdy být? Hrdina bez quirku.. Třeba by ho lidé měli rádi! No, podle reakce jeho matky, když se onu novinku dozvěděla, v to moc nedoufal.
Znamenalo to, že byl neschopný?
Ano.. Ovšem že byl.
Oni to říkali také. Když do kopali do jeho křehkého těla. Smáli se mu. Ne, oni se posmívali. Cítili se jako něco víc jen proto, že oni quirk měli.
Prosit je?
To ztratilo smysl už dávno. Nikdy na jeho bolestné vzlyky nedbali.
Bojovat?
Jak? Bez quirku přece bojovat nešlo. Všichni hodinové přece mají quirky! A on..
Maminka mu dnes ráno říkala, že by ho přišla zachránit, kdyby se něco dělo. Tak kde je? Kam ss poděla? Kde je teď, když jí její syn potřebuje?
Znamená to, že ho maminka nemá ráda? A proč by ho taky ráda měla.. Je bez quirku. Je k ničemu. Jak říkají všichni.. I ten doktor to říkal..
A vůbec, kde jsou všichni?
Copak není nikomu divné, že se malé dítě, zbité, válí na zemi?
Ne, ovšem že jim to není divné.. Proč by taky mělo, že? Je to jen dítě. Je to nějaká jeho hra. Děti si rády hrají.
Ty rány co mu uštědřili, to je určitě jenom jako.
„ Izuku? To zní víc jak Deku!“

„ To je ono! Vidíš! Aspoň máš konečně hrdinské jméno, ty prosťáčku! “

„ Jsi jen kluk bez quirku! Nechceme tě tady!! “

„ Bez quirku za námi nelez!“

„ Třeba ti ten All Might, o kteremrjsi mluvil, pomůže s tvojí ubohostí!“

„ Proč se tady válíš? Vstaň! Bojíš se snad?!“

„ Deku! Deku! Deku!“

Všechny posměšky se mu, ač nedobrovolně, opakovaly v hlavě.
Většinou byly stejné. Ods dne, kdy mu je začali říkat, se moc nezměnily.
Bolely však hodně.

Byl moc malý na to, aby to chápal.
Ty děti, to jistě nemyslely vážně. Jsou nezkušení, bez rozumu. Nemohou vědět, že jejich slova, by mohla někomu ublížit.
Vysvětlete dítěti, že to je špatné. Že každý je užitečný a krásný, nehledě na to, jak vypadá, nebo co dělá.
Řekněte mu že jste oba stejní, a ono se vám vysměje.
Nejsou děti, vlastně zloduši? Ale.. Kdo může za to, že mu děti ubližují? Dospělí. A kdo jsou ti dospělí? Lidé.. Hrdinové..
Takže za tu bolest, kterou musím procházet, můžou hrdinové?

.....................................
Shigaraki dostal od senseie lehký úkol. Přibrat nové členy. Tento úkol mu uložil, protože věřil v jeho dedukci, a správné rozhodnutí, jak sám říkal.
Liga Záporáků.. Bylo jich žalostně málo na to, aby si říkali Liga.
'Ber hlavně děti' řekl mu sensei přes monitor. 'Jejich mozky se dají podmanit snadněji, než dospělé..  Lépe také přijímají mou schopnost.'
Děti.. Záporáci a děti...
Nepochyboval o senseiových slovech, sám tuto myšlenku shledával za dobrou, ale..
Představa, jak okolo baru pobíhají děti, mu na náladě nepřidala.
Plus fakt, že musel vyjít ven. Zapadající slunce ho pálilo do rozškrábaného krku, i přes mikinu, kterou ho Kurogiri donutil si vzít.
Neargumentoval ani tak tím, že by ho mohl někdo poznat.
'Venku je chladno, nastydneš' řekl prostě.
Za tohle, ho měl Shigaraki chuť obejmout. Hezky všemi prsty.

..........................................
Upřímně netušil, kde má začít hledat.
Děti... Kde můžou být?
Rozhodl se pro opuštěnější dětské hřiště, s minimem kamer.
Únos přece nemusí vidět hodně očí, že?
Hřiště bylo opravdu chudé. Pár oprýskaných, ne zrovna stabilně vypadajících skluzavek, a pískoviště plné čehosi, co rozhodně nebyl písek.
Byly tu i houpačky.. Tedy.. Kdysy to houpačky mohly být.
Bylo pozdě, většina dětí už asi seděla doma, nebo možná z domu ani nevytáhla paty.
Tomura by se ani nezastavoval, a prostě hřištěm bez povšimnutí prošel, ale..
Jedno dítě tu bylo.
Zelenovlasý chlapec ležel na zemi, jako by se ho okolní dění vůbec netýkalo.
Jeho tělo pokryté ranami, leželo lhostejně natažené na právníku.
Z jeho pohledu, který směřoval kamsi na silnici, zela prázdnota a bolest.
Emoce, kterým by takto malé dítě nemělo být vystaveno.
Kolik mu tak mohlo být? Deset? Jedenáct?
Ať mu bylo kolik chtělo, Shigarakimu někoho připomínal.
Nechtěl si to přiznat, ale to dítě, ten chlapec, mu připoměl jeho samotného předtím, než ho sensei našel. Předtím, než ho sensei zachránil.
Měl by to udělat? Měl by zachránit to dítě?
Heh.. Zloduch zachraňující dítě. Jaká to ironie.

Pomalu se k němu vydal. Chlapec zvedl pohled, a když ho uviděl, pokusil se zvednout. Jelikož asi ležel na zemi už nějakou chvíli, tak ho tělo neposlouchalo, a proto musel onen pokus několikrát zopakovat.
Z nynější blízkosti, mohl Tomura vidět zaschlé slzy, ja jeho tvářích.

„ Kdo ti to udělal?“ zeptal se Shigaraki tím nejmilejším tónem. Jelikož ale neměl moc zkušeností s milostí, udělal to jednoduše tak, jak si myslel že milosto zní. Asi to ale znělo stejně, jako jeho obvyklý hlas.
„ Oni..“ zašeptal.
„ A chceš aby za to, co ti udělali trpěli?“
Chvíli bylo ticho. Někomu by připadalo, že se chlapec zalekl. On však usilovně přemýšlel.
Tedy tak, jak může dítě přemýšlet o vraždách a utrpení.
„ Ano.“ řekl rozhodně.
„ Tak pojď se mnou.“
Shigaraki k němu natáhl čtyři prsty.
Hoch se jich rychle chytil, jako by se bál, že si to cizinec rozmyslí.
Setřel si staré slzy, a čekal.
Tomura dal signál Kurogirimu, aby připravil portál. Během několika sekund, se před nimi objevil černý vír.
Ten kluk, ho se zájmem pozoroval.
„ Ještě jedna věc..“ zastavil horlivého chlapce, který kypěl nedočkavostí, na tajemnou černou věc. „ Jak se jmenuješ?“
S menším úsměvem na tváří, odpověděl.
„ Deku“