My damn brother

Chapter 1

Sluneční paprsky pronikají skrz okno přesně do mého pokoje. Unaveně otevřu oči, rozhlédnu se po pokoji. Pousměji se při vzpomínce na to, že máme dnes sraz s Tiffany. Známe se už od mala, víme o sobě vše a život bez ní bych si nemohla ani představit. Zvednu se a zamířím do koupelny. Podívám se do zrcadla, tmavě hnědé vlasy si stáhnu do vysokého copu. Nalíčím se a dojdu ke skříni. V New Jersey je opravdu teplo, především na konci školního roku. Vezmu si bílé tričko a černé šortky, bílé tenisky s černými tkaničkami k tomu.

Popadnu batoh a hodím si ho přes rameno. Vyjdu ze svého pokoje. Z kuchyně se line neodolatelná vůně toustů. Ty miluju a máma to velmi dobře ví. Dojdu dolů a vydám se ke dveřím, které jsou po pravé ruce, otevřu a usměji se. "Dobré ráno, mami."

"Dobré ráno, Rosie. Posaď se, tousty jsou hned," usměje se a podívá se na mě, poté ale svůj pohled opět přesune na tousty. Máma vstává dřív než já, ale ne kvůli práci. Rády spolu prostě jen tak snídáme, poté co odejdu do školy, máma má ještě dvacet minut čas. Jsem ráda, že mi věnuje svůj čas. Odemknu mobil a odpovím pár přátelům.

"Dobrou chuť," pronese máma a položí přede mě tousty. Posadí se a taky si vezme. Nalije nám džus a pustí se do jídla.

"Děkuju, mami," usměji se a pustím se do svých toustů.

***

Rozloučím se a vyjdu do školy. Cestou sleduji nablýskaná auta bohatých lidí. Nedaleko městské části, ve které se nachází náš dům je čtvrť velmi bohatých lidí. Žijí tu méně známí herci, výherci sázkových soutěží, hráči pokeru a mnoho dalších. Fascinují mě tyto domy, i když jsou jejich majitelé velmi často nafoukaní hlupáci.

Cesta dnes uběhla rychleji, než kdy jindy. Možná proto, že je dnes krásně a procházky miluju. Po příchodu do třídy na mě už čeká Tiffany. Usměji se a mávnu na ni, jdu do poslední lavice, hned vedle ní. "Čau, zlato.." obejmu ji a poté se odtáhnu.

"Něco novýho?" pronese svoji obvyklou otázku a podívá se na mě.

"Vůbec nic, jsem fakt ráda, že už je pátek."

"Nejsi sama.." usměje se a sleduje mě. Její úsměv poklesne a to mě více než jen trochu překvapí. Tiffany není povahou ten typ člověka, který by byl vážný jen tak. Něco se muselo stát, protože takhle by se prostě normálně netvářila, na to ji znám až moc dlouho. Co se ale mohlo stát? Hlavou se mi honí mnoho otázek a já ani nevím, kterou vybrat.

"Počkej.. Jak to myslíš? Myslím ten tvůj výraz.. Děje se něco?"

"Dnes odpoledne nepůjdeme na molo, jak jsem plánovala. Musíme se nejdřív zastavit u vás doma, tvoje máma s tebou potřebuje něco probrat." V její tváři jde vidět, že by mi to nejraději snad ani neříkala, ale nejspíš jde o věc, kterou by mi nemohla jen tak zatajit. Nechápu ji, nevím co se děje ani co mi máma hodlá říct, ale rozhodně se na to netěším.

Třeba to nebude nic vážného..