My damn brother

Chapter 9

To je to poslední, na co si vzpomínám.

Slyším různé zvuky. Nic nevidím, nic si nepamatuji, nemám tušení, kde se právě nacházím. Z nerozeznatelných zvuků se mi začnou tvořit hlasy, někdo na mě mluví.

,,Rose.. Rose.. Notak."

Zvládnu otevřít oči, chvilku vidím rozmazaně, potom se mi však tvář, kterou nad sebou vidím začíná zaostřovat. Uvidím před sebou mého nevlastního bratra.

,,Harry?"

,,Konečně jsi se probudila, už jsem se fakt bál," poví s úsměvem a kouká mi do očí.

Snažím se si sednout, ale beznadějně, při sedání mě nehorázně začne bolet hlava. Svůj pohled opět přesunu na Harryho.

,,Co se stalo?"

,,Hodně jsi se praštila do hlavy. Jeden hlupák do tebe strčil, on váží sto kilo, ty padesát, bylo jasné, jak ten náraz dopadne. Jen jsem nestihl zavčas zareagovat. Měla jsi tam trochu krve, ale Madeline ti to ošetřila," řekne s úlevou a sleduje mě. Rukou si sáhnu na zadní část hlavy, syknu.

,,Kde to jsme? Neviděl to táta, že ne?!"

,,Nejsem sebevrah, samozřejmě, že ne. Jsme v domě Mad.. Na té přeplněné párty jsem tě v tomhle stavu nechat nemohl a domů jsem tě takhle donést nemohl."

,,Alespoň trochu rozumu jsi pobral, spíš našel," uchechtnu se.

,,Teď si mě nedobírej, málem jsi mi přivodila infarkt.." usměje se a opatrně mě vezme do náruče.

,,Nemusíš mě nosit, pokud sis nevšiml, mám nohy," namítnu a snažím se z jeho sevření dostat - beznadějně.

,,Před chvilkou sis nemohla ani sednout, tak se nemel," zamručí a někam mě nese. Nemám tušení kam, nejdříve sejde schody a potom vyjde z domu Madeline. Naloží mě do auta.

,,Pil jsi, rozhodně nebudeš řídit," zamračím se. Založím si ruce na hrudi, opravdu ho nenechám řídit, táhne z něj chlast, nedivila bych se, kdyby si i něco vzal.

,,Co navrhuješ?!"

,,Jít pěšky, pokud ti neupadly nohy, zvládneš to.." Opatrně vystoupím, všechno mě bolí, nejvíc hlava. Trochu se mi všechno motá, ale úspěšně stojím, přičemž se opírám o auto.

,,Ty jít pěšky nemůžeš, nasedni! Je to kousek, nehodlám o tom diskutovat.. Oba pojedeme domů, tak pohni zadkem a nasedni."

Podívám se na něj, mračí se. ,,Jestli se vybouráme, zabiju tě, Coopere!" Naštvaně nasednu do auta, připoutám se. Harry vyjede, jede opravdu krokem, aby se nám něco nestalo, aspoň v něčem se na něm teď můžu spolehnout. Asi za pět minut dojedeme k domu. V ložnici táty a Eden se svítí. To neznamená nic dobrého, je asi jedenáct a oba na nás nejspíš netrpělivě čekají. Zkontroluji svůj mobil - osm nepřijatých hovorů.

Skvěle.. To zase bude přednáška..

,,Jak zní plán?" svůj pohled od mobilu přesunu na mého nevlastního bratra.

,,Žádný není, ani si nás nevšimnou. Jsi posera, prostě se uvolni, v klidu projdeme."

,,A myslíš, že se u nich svítí jen tak? Vsadím se, že už Eden sedí na gauči a předvede ti dlouhý proslov o tom, co jsi porušil, nesplnil a pokazil. Než jsem odcházela, ptala se po tobě. Proč s ní nemluvíš? Nejspíš by to prospělo.. všem."

Na toto téma jsem nejspíš narážet neměla. Harry se zamračí, zatne ruce v pěst a zhluboka se nadechne. ,,Už nikdy mi neříkej, s kým mám nebo nemám mluvit! Mám k tomu svý důvody a proslov rozhodně nebude, ten si líbit nenechám - NIKDY!" vystoupí z auta a práskne dveřmi.

Na to nemám co říct, on se prostě vždycky bude chovat jako idiot, nehodlám to dál řešit. Vystoupím taky. Už mlčky se vydávám k domu. On jde hned za mnou. Opatrně otevřu dveře, vejdu do vstupní haly a rozhlédnu se. Když zjistím, že tu nikde nikdo není, rozejdu se do schodů. Už v půlce spatřím dvě velmi známé tváře. Táta stojí na chodbě k našim pokojům spolu s Eden. Má ruce založené na hrudi.

,,Ahoj," zamumlám potichu a zastavím se na konci schodů, Harry se postaví vedle mě.

,,Kde jste zatraceně byli?! Volal jsem ti snad stokrát, Rose! Oba běžte do svých pokojů, promluvíme si o tom ráno!"

,,Přesněji osmkrát.. A prosím, přestaň mi dělat tyhle tvoje skvělý rodičovský přednášky, nestaral ses, nezajímal ses a teď po mně chceš, abych to přijala? Ne.. Chápu, že jsme přišli pozdě a ne ve stavu, který se ti líbí, ale už nikdy na mě nezvyšuj hlas! Ne dokud mi sakra nevysvětlíš, kde jsi celou tu dobu byl a proč jsi se na mě vykašlal!" Vybuchla jsem, prostě tohle neměl dělat..

Začíná se projevovat moje svědomí. Podívám se na Harryho, který se tentokrát usmívá. Tak ho nevidím často. Jeho úsměv mi připomíná.. uznání. Podívám se zpět na mého otce, je zaskočený a jde to na něm vidět. Eden mě jen sleduje, bez jediné emoce, jakoby snad čekala, že se tohle někdy stane.

Zhluboka se nadechnu. ,,Dobrou, Eden," povím jí jako jediné osobě, která mě tu teď neotravuje a vejdu do svého pokoje. Zamknu. Sednu si na postel, slyším už jen hlasy Eden a jejího nejstaršího syna..

***

Snídám lívance, nikdo tu není, což mi vyhovuje, nechci nikoho z téhle rodiny vidět. Nikoho. Spokojeně si dojídám snídani, když v tom uslyším kroky.  ,,Čau," pronese Harry, když vejde do jídelny s talířkem v ruce.

,,Dobré ráno," odpovím slušně, to je vše. Svůj pohled směřuji k jídlu.

,,Vyspala jsi se dobře?"

,,Nepředstírej prosím, že tě to zajímá, nevím, co ode mě čekáš."

,,To včera.. Bylo to fakt dobrý. Myslím, že na to tvůj otec bude dlouho vzpomínat."

,,Zasloužil si to, ale to ty nemáš šanci pochopit."

Než stačí něco dalšího říct, vejde do místnosti Eden. Harry na to okamžitě zareaguje a zvedá se. Nechápu, co se mezi nimi děje, přesněji co mu tak vadí, že se nechce bavit se svou vlastní mámou. Začíná mi jí být opravdu líto, kdyby se ke mně takhle chovala má vlastní rodina, rozhodně bych to nenesla dobře.

,,Posaď se, Harry. Prosím.." Podívá se na něj Eden a čeká, co jí na to odpoví. Chvilku se nejspíš rozmýšlí, podívá se na mě a sedne si. ,,Nechci nic řešit, mami.."

,,Teď nic řešit nemusíš, především tu jde o Rose a jejího otce. Rose, chci se ti za Ricka omluvit, určitě to nemyslel tak.. Prostě chtěl být jen dobrým otcem, víš?"

,,Tu šanci už zahodil, nemyslíš? Promeškal to.." Dojím své lívance. Zrovna, když se zvednu a chystám se talířek odnést, přijde táta. Zastaví se u jeho židle a kouká na mě.

,,Posaď se, Rosie. Je čas na vysvětlení, které si zasloužíš."