My damn brother

Chapter 10

,,Posaď se, Rosie. Je čas na vysvětlení, které si zasloužíš."

Po pronesení této věty na něj jen překvapeně hledím. Myslela jsem, že já budu ta, která ho donutí k tomu, aby semnou konečně mluvil. ,,Tak začni."

,,Odešel jsem, když ti bylo třináct, to ale jistě víš.."

,,Překvapivě."

,,Moc si na mě nepamatuješ, protože jsem se už od tvých osmi let nezdržoval doma, skoro vůbec. Už nám to neklapalo, Rose.. Museli jsme jít od sebe, a tak jsem prostě odešel."

,,Ale proč jsi nevídal mě? Proč jsi se nerozloučil?!"

,,Začal jsem nanovo. Našel jsem si práci, podnikám. Mám vlastní firmu. Vypracoval jsem se, přestěhoval se do Kalifornie a poznal Eden."

Vypracoval se? Jistě, když ho netáhla žádná rodina. Tak jak to vždycky chtěl..

,,Ale to není žádné vysvětlení. Mohl jsi mi zavolat, zeptat se jak se mám. Promeškal jsi naprosto vše, co jsi mohl," zvednu se a chytím opěradlo mé židle. ,,dnes večer je tu prý ohňostroj, půjdu tam s Maddie. Nečekejte mě brzy.." zamračím se a vyjdu do svého pokoje.

Co vlastně čekal? Že pochopím to, že začal nový život. Neodpustím mu to. Možná spolu můžeme lépe vycházet, ale nikdy nezapomenu na to, co nám provedl. Není pro to žádná omluva, ani ta jeho, která byla velmi chabá.

,,Rose?" zastaví mě Eden v hale, ještě předtím, než stačím dojít ke schodům. Zastavím se a podívám se na ni.

,,Mluvila jsi o tom ohňostroji, co kdybychom tam.. zkusili na začátek jít společně? Pak bys samozřejmě mohla odejít s Madeline kam bys jen chtěla, ale opravdu ráda bych si s tebou popovídala. Neměly jsme k tomu zatím příležitost."

Na to nemám co namítnout. Eden mě jako jediná z rodiny bere, což je pro mě překvapení. Nečekala bych, že partnerka mého otce bude ta, která mi bude z celé jeho rodiny nejsympatičtější. Pokud tedy nepočítám malého Brandona.

,,Proč ne, když nebudu nucena bavit se s mým otcem, nevidím v tom problém. V kolik?"

,,V osm na mole," usměje se.

***

Je asi šest hodin. S Maddie už netrpělivě čekáme na devátou hodinu, přesně na ten čas, kdy uvidím poprvé údajně dechberoucí ohňostroj. Procházíme se po mole, popíjím si svůj drink, zatímco do sebe Madeline cpe cukrovou vatu.

,,Doufám, že tvůj poslední drink, Rosie," zasměje se a sní další kousek cukrové vaty.

,,Myslíš, že nevydržím?" pousměji se.

Tahle situace mi vrací vzpomínky na zážitky s Tiffany. Když jsme šli na pobřeží, koupily si Long Island a byly šíleně překvapen, že něco s tak neškodným názvem nás může naprosto odrovnat.

,,Jeden ano, ale dva nevydržím ani já."

,,Neboj." uchechtnu se. Je pravda, že popíjím na lačno. Takže mi to trochu stouplo do hlavy. Nejsem ale opilá.

Procházíme se po mole. Sledujeme překrásný západ slunce. Právě teď se moje myšlenky motají kolem dnešního proslovu táty. Nevěřím ani tomu, že něco takového mohl vypustit z pusy. Jestli to tak opravdu je, neměl mi raději vysvětlovat vůbec nic.