My damn brother

Chapter 2

"Nechápu, proč kolem toho děláš takové tajnosti," prohodím jen, když dojdeme ke dveřím našeho domku. Vytáhnu klíče a odemknu, pustím Tiffany dovnitř.

"Brzy to pochopíš, slíbila jsem, že ani neceknu. Tohle bys neměla slyšet ode mě." Kouknu na ni, poté se ale vydám do kuchyně, máma sedí na židli s mobilem v ruce a sleduje mě.

"Někdo ti volá, Rosie," řekne jen a podá mi její mobil. Neznámé číslo? Kdo to kruci má být? Po chvilce přemýšlení přece jen hovor zvednu.

"Halo?"

"Rosie?"

Dle hlasu mi je naprosto jasné, kdo volá. Mám chuť ten hovor okamžitě položit a jeho číslo zablokovat. Taky tak jsem to udělala u svého mobilu, možbá proto volal tímto způsobem. To ale nemění nic na faktu, že ho nechci vidět.

"Co chceš? Proč voláš? Nechci se s tebou bavit!"

"Vyslechni mě, prosím. Chci ti vše vysvětlit. Proč jsem odjel, rozvedl se, nenavštěvoval tě. Je toho tolik, co ti potřebuju říct, ale nechci jen tak.. přes telefon."

"Pozdě. Já nic slyšet nechci, je mi to jedno. Je mi fuk, proč jsi odešel!"

"Rose.. Prosím, přijeď na prázdniny. Kdykoliv můžeš odjet.."

"Ne.. na celé prázdniny? Kam mám přijet? Proč bych krucinál měla? Ty jsi zničil všechno, chápeš to?"

"Popřemýšlej o tom, prosím. Žijeme v Kalifornii, spolu s mojí přítelkyní a její rodinou. Nikdo tě nenutí přátelit se.. To vše bychom probrali. Hlavně ti chci ukázat, že jsem se změnil, jsem někým jiným.."

"Lidé se nemění v někoho jiného. Jsi to ty.. Stále ty."

"Ne.. Ne.. To ti chci ukázat. Vysvětlit ti vše.. Prosím. Přileť do Kalifornie, na prázdniny, když to nevydržíš, koupím ti kdykoliv letenku zpět. Prosím."

"Tohle není věc, kterou bych měla rozhodovat, když tě slyším, protože jsem neskutečně rozčílená. Takže pokud nechceš slyšet jasnou odpověď, která zní NE, tak zavolej jindy. Nebo víš co? Nevolej."

Zavěsím hovor. Nechci se s ním bavit. Minulost si velmi nerada připomínám a on mi prostě jen tak zavolá a zve mě?

Hodím naštvaný pohled na Tiffany a mámu. "Tohle jste mi měly předem oznámit. Mami, víš, jak moc ho nechci vidět."

"Ano, broučku, ale tohle je tvé rozhodnutí, nemohla jsem přece rozhodovat za tebe. Nech si to projít hlavou, pokud se chceš dozvědět, proč odešel, je o ideální příležitost."

Promnu si oči a zhluboka se nadechnu, pomalu vydechnu. Dostávám se do klidu a snažím se přemýšlet. "Nechci tam."

"Jak jsem řekla, stačí mu napsat a nikam nemusíš samozřejmě."

"Promluvíme si o tom později, dobře? Potřebuju si promluvit s Tiff, potom s tebou. Třeba mě to přestane tak rozčilovat, mám chuť ho najít a dát mu pěstí."

***

Nechám své tělo spadnout jako pytel brambor na postel, obejmu rukama polštář a podívám se na Tiffany, která za námi právě zavírá dveře.

"Měla bys o té nabídce přemýšlet, Rosie. Nemyslím kvůli němu, ale kvůku pravdě. Říkáš, že tě to netrápí, ale přemýšlíš nad tím častěji a častěji."

"Já vím. Když.. nechci ho vidět. Odešel, neozval se a teď se po šesti letech ozve? Jen tak? Nevím, čeho tím chce dosáhnout, ale rozhodně to není jen kvůli tomu, že mi chce objasnit důvody jeho odchodu a chování," promnu si unaveně oči. Poté zvednu pohled na Tiffany.

"Něco chystá, Tiffany."