Liam
Uběhlo několik dní od toho, co už Jud není mezi námi. Nejhorší na tom je, že se z toho Niall pořád nemůže dostat. Nedokáže na to přestat myslet. Na jednu stanu se mu nevidím, protože to byl jeho kamarád, ale na tu druhou, i když jsem Juda měl hodně rád, byl to přece jen pes.
Jednou šel Niall do práce, ale hned po hodině se vrátil domů s tím, že se nemůže soustředit. Kdybych za těch posledních pár dnů, konkrétně tři, měl sečíst jeho slzy, tak by z toho bylo nejméně moře. I přes všechny moje snahy se mi ho nikdy nepodařilo uklidnit a když se uklidnil, tak buď vyčerpáním nebo až po hodně dlouhé době. Pořád v noci ve spánku mumlá nesrozumitelná slova, občas i jeho jméno a má opravdu neklidní spánek, což zapříčinilo, že já nemůžu spát, protože chci, vědět že bude v pořádku.
Nemohl jsem mu, ale nijak pomoci a ničilo mě to. Vím jistě, co k Nialllvoi cítím a rozhodně mi není příjemné ho takhle vidět, ale on se s tím musí smířit sám. Nechápu jak jsem tohle mohl dopustit. Ale snažil jsem se mu pomoct. Vždycky jsem tu pro něho byl. Objímal jsem ho. Nepouštěl ze své náruče a nenechával jsem ho samotného, aby si náhodou něco neudělal. Ne že bych mu nevěřil, ale nevím čeho všeho je schopný.
Jud byl pro něj vším a když se nad tím zamyslím, tak pro něj Jud možná znamenal i něco víc než já, ale to je teď vedlejší. I přes to to, ale více než bolí. Nejdůležitější je ale to, aby se Niall přestal trápit a já už mám plán jak to zařídit.
Musel jsem ale těch pár dní počkat. Musel jsem počkat až Niall půjde do práce, abych mohl odjet. S Louisem už jsem ho samotného nechávat nechtěl. Nebylo to kvůli tomu, že bych Louisovi nedůvěřoval, ale kvůli tomu, že jsem se od Nialla nechtěl hnout. Chtěl jsem být s ním a dělat mu oporu. Chtěl jsem mít prostě jistotu, že se jeho stav nijak nezhorší a nebo třeba i nezlepší. Bohužel se to nestalo, ale na druhou stranu jsem rád, že se to alespoň nezhoršilo.
Když však konečně šel Niall na čtvrtý den poprvé do práce, nasedl jsem do auta a vydal se do Londýna za svým starým známým. Mám s ním kontakt přes svého dealera. Je to celkem fajn chlap tedy pokud si odmyslím, že je to překupník zvířat, nelegálních předmětů a všeho možného. To ale bylo vedlejší a naopak se mi teď jeho práce hodila. Jedině on mi mohl pomoci.
"Ahoj Liame." zasměje se na celý sklad muž sportovní postavy, kolem čtyřiceti let, s černými vlasy a s uhrančivým pohledem. I kdybych si klidně dal říct a i kdybych nebyl s Nialle a odmyslel bych si jeho věk, tak bych stejně měl smůlu. I přes to, co dělá má manželku a dvě skoro dospělé děti. Tenhle sklad, ve kterém jsem ho našel je něco jako jeho prodejna a doupě zároveň. "Dlouho jsme se neviděli."
"Je to už nějaká doba." usměju se na něj a on si projede prsty svými hustými vlasy.
"Tak co potřebuješ?" ušklíbne se. Je mu jasné, že kdybych něco nepotřeboval, tak za ním nejdu.
Uchechtnu se a vyndám z peněženky fotku malého Juda. "Chci psa, co vypadá stejně jako tenhle." mohl bych koupit jakéhokoliv psa, ale Jud nebyl obyčejný a já chtěl, aby se mu to štěně, co nejvíce podobalo. Nejen jeho praštěností, ale i znamením, které Jud měl a na fotce bylo jasně vidět. Judova srst byla totiž celá zlatá až na jedno místo na břiše. Skoro uprostřed jeho břicha byl bílý flek, který nejspíše zdědil po otci, ale byl celý zlatý po matce. I takový detail ten pes musel mít.
Potřebuju ho. Nechci, aby se Niall trápil a už nevím jak jinak ho přimět na nic nemyslet. Chápu, že měl Juda rád, ale je na čase jít dál. A já udělám všechno proto, aby tu cestu měl, co nejednoduší.
