Před malou chvílí jsem dovařil oběd. Přiznávám se. Byl jsem líný jako vždycky něco vařit a proto jsme mněli obyčejné americké brambory. Sedíme naproti sobě u stolu a Liam se snaží jíst tak, aby ho nic nebolelo. Ty léky, co bere na bolest mu sice trochu pomáhají, ale ani tak není zbavený bolesti úplně stoprocentně. To bylo i pochopitelné. Bolel mě pohled na něho a čím déle jsem ho viděl trpět, tím více se mi jeho práce hnusila.
Musím s tím přestat. Přece se nenechá zmrzačit. Sakra vždyť je to nebezpečné. V tom klubu to podle všeho prostě není bezpečné. Není to ta nejlepší práce na světě a já nechápu, co ho k tomu pořádně táhne. Pořád jsem to ještě nepochopil. Nevím jestli ti chci chápat. Možná by bylo lepší, kdybych ho přece jen opustil. Jen na chviličku, aby si uvědomil, že mu za to ta práce nestojí a potom bych se k němu zase vrátil. Ale co kdyby žil dál? Co kdyby stále chodil do práce a vůbec nic si neuvědomil?
Sakra. Tady prostě není řešení. On nechce odejít z práce, já to chci. On do té práce chodí. Když budu chtít, aby odešel, tak ho nepřesvědčím, ani kdybych moc chtěl. Což samozřejmě chci neskutečně moc. Ani netuší jak mě pohled na něj ničí. Mám pocit, jako kdyby se mi měl každou chvíli rozpadnout. Mám pocit, jako kdybych o něho měl každou chvilku přijít. Bolí ho každý nádech. Bojím se, že se mi udusí.
Sakra on je úplně vyřízený. Nechápu proč se musí takhle ničit. Proč takhle musí ničit mě. Baví ho mi drásat nervy? Nebo mu to snad přijde vtipné jak z něho šílím? Já se tedy rozhodně nebavím.
Málem bych zapomněl zmínit, že mi oznámil, že chce zavolat svému šéfovi, aby se mohl domluvit na další zápase. Ani nevíte jakou jsem měl chuť mu jedni vrazit stejně jako to udělal jeho sok v ringu. Sakra on si prostě nedá pokoj. Je jako posedlý. Jako kdyby bez té práce nemohl žít. Když mu zavolá, tak to znamená, že se za chvilku znovu dostane do práce. Vždyť se naražená žebra léč dlouho. Hodně dlouho, to nemůže zvládnout. Bude ho to bolet. Nemůžu mu dovolit další zápas. Nechci o něj přijít. Vždyť je to sakra nebezpečné a on se chová, jako kdyby to nic nebylo. Já nevím jak už bych mu měl říct ať tu práci nechá být.
"Co se na mě pořád koukáš, jako kdybys mi chtěl něco udělat?" podíval se na mě můj přítel, když už ho přestalo bavit mé ustavičné zírání. Vlastně jsem skoro ani nejedl. Měl jsem žaludek na vodě. Jak ze svých přijíždějících rodičů, tak z něj. Mám úplně zničené nervy. Přijdu si psychicky na dně. Potřeboval bych čokoládu, pořádně obejmout a koukat se celý den na pohádky. Jenže jediné, co mu můj přítel dokáže momentálně splnit jsou ty pohádky. Obejmout mě moc silně ,nemůže protože by ho to bolelo a to nechci a do obchodu by došel stěží. Ach jo. "A jak to, že nejíš? Je ti špatně?" zamračil se na mě ještě víc než před tím, když spatřil můj pořád plný talíř, což u mě není moc obvyklé.
Musel jsem si povzdychnout. Nechci se s ním teď o tom bavit. Vždyť to skončí stejně jako posledně. Nechci se teď s ním hádat. Nemám na to dost síly. To, že přijdou moji rodiče mi taky moc nadšení a síly nepřidává. Dokážu si představit, že ty dva dny budou ty nejhorší, co jsme s Liamem zatím zažili. Oni dokáží být opravdu příšerní. Jestli se s nimi Liam nepohádá, tak to bude zázrak. Hlavně nesmí nic podnikat. Doufám, že ho ty žebra bolí natolik, aby nebyl ničeho schopný. Nerad bych, aby si ublížil ještě víc. Oni opravdu umí být hodně nepříjemní a pokud vás nepovažují za sobě rovné nebo dokonce něco víc, tak vám narovinu řeknou, co si o vás myslí.
Mé učitelce na základní škole řekli, že někdo jako ona by neměl učit děti a že nechápou jako mohla vystudovat vysokou a od té doby na mě byla zasednutá, i když jsem za to nemohl. Na střední jsem si přivedl domů kamarády a rodiče mi udělali takovou ostudu, že jsem si domů už nikdy nikoho kromě Louise nepřivedl. Oni jsou prostě takoví. Nikdo jim není dost dobrý, hledí akorát na to, co je na povrchu a o nic jiného jim nejde.
