Niall
Ráno se zdálo jako jedno z těch obyčejných. Byl sobota a já tak opět vstával z postele až kolem poledne, protože jsem zase šel kolem páté hodiny vyvenčit Juda. I tak se to ráno, ale zdálo klidné. Možná až moc.
Když jsem se probudil, Liam už vedle mě neležel. Bál jsem se, aby byl v pořádku. Včera nevypadal opravdu dobře. Překvapilo mě, když jsem vešel do kuchyně a ucítil jsem vůni snídaně. Co mě překvapilo asi ze všeho nejvíce bylo to, že ji uvařil Liam.
"Ty si udělal snídani?" zeptal jsem se překvapeně a Liam se na mě s úsměvem otočil.
"Jo. Nemohl jsem spát, tak jsem si řekl, že něco zkusím vytvořit. Doufám, že se to bude dát jíst. Znáš mě a moje pokusy o vaření." zachechtal se a já se tedy vydal ke stolu kde už na mě má snídaně čekala. Pustil jsem se do jídla a musel jsem uznat, že to nebylo opravdu špatné. Bylo to fajn. Vážně dobré. Na to, že Liam nevaří to bylo vlastně výborné. Vlastně jsem nemohl uvěřit, že něco takového uvařil on.
"Máš to moc dobrý." usmál jsem se na něho s plnou pusou a on se na mě potěšeně usmál.
"Tak to jsem rád." vydechl a věnoval se svému jídlu.
Něco se mi na tom, ale stále nezdálo. Bylo to na jednu stranu opravdu klidné ráno, ale ten klid mě děsil. Věděl jsem, že tohle všechno není jen tak. Nevypadal ani nijak zničeně. Vůbec nevypadal na to, že byl včera v práci. Ano měl pár modřin na obličeji a natržený ret, ale to bylo všechno. Navíc se mu ani nedýchalo špatně. Bylo to zvláštní.
"Jak to včera šlo?" zeptal jsem se ho zvědavě, protože on vypadal, že o tom ani nezačne mluvit. Proto jsem se rozhodl, že rozhovor začnu já. Nelíbí se mi to. Možná je lepší, když vidím, že mu něco je a vím, že mu můžu pomoci než to, že to přede mnou tají a já nevím, co mu je.
"Bylo to celkem lehké. Ten kluk nebyl moc silný, takže mi prakticky nic moc není a zápas jsem vyhrál." zářivě se na mě usmál, ale pořád jsem měl pocit, že na tom není něco v pořádku. Co mi tají?
"Vážně ti nic není?" zamračil jsem se a on rozvážně zakroutil hlavou.
"Jen mě trochu bolí ta žebra, ale jinak je mi dobře. Vzal jsem si ještě ten prášek, co mi zbyl a skoro nic mě stejně nebolí. Takže je to v pořádku." znovu se usmál a mě se to stále nezdálo.
"A nic jiného mi říct nechceš?" stále jsem se mračil a on si povzdychl. Věděl jsem, že se něco děje. On by jen tak nezačal vařit, kdyby se něco nedělo. Netvářil by se jako andílek, kdyby bylo všechno v pořádku.
"Šéf mi teď ráno volala, že místo jednoho zápas,u budu mít nejspíše ještě dva." znovu si povzdechl a já měl v tu chvíli pocit, že mě asi klepne. Tohle snad nemůže myslet vážně. Vždyť sakra tohle je moc i na mě. Jak to, že bude mít dva zápasy? Vždyť přece včera vyhrál ne? Vždyť...
"Jak to, že budeš mít ještě dva zápasy?" zamračil jsem se a on pokrčil rameny. Nedávalo mi to smysl. Tohle přece nemůže být pravda.
"Nevím. Nějaký chlap si prý vyžádal zápas se mnou a jelikož to klubu vynese velké prachy, tak mě do toho šéf nutí." vydechl, jako kdyby o nic nešlo a já v tu chvíli začal zuřit.
"To si ze mě děláš srandu Liame! Něco si mi slíbil! Říkal si jen tři zápasy. Jen tři! O žádném dalším nebyla žádná řeč. Tohle je sakra nebezpečné! Není ti divné proč si tě ten chlap vyžádal?! Nevíš?! Sakra vždyť tohle je jasné znamení, že ti ten chlap chce ublížit. Tak sakra vzpamatuj se a ten zápas odmítni! Ty tvoje žebra všechno nevydrží!" byl jsem rozzlobený. Ani netušíte jak moc jsem byl naštvaný kvůli tomu, že to Liam nedokázal odmítnout. On se chce opravdu zničit! Vždyť to nezvládne! Tohle by nezvládl nikdo! Sakra on si to vůbec neuvědomuje! Není mu to vůbec blbé ani vůči mě. Do háje! Co když se mu opravdu něco stane? Vždyť to je na jeho tělo velký nátlak!
