Uběhly dva týdny od toho, co odjeli moji rodiče pryč. Dva týdny utrpení skončily. Liam už chodil dalo by se říct bez problémů a už se mohl normálně hýbat, což bylo potěšující. Bohužel to znamenalo, že zase bude muset do práce. Snažil jsem se ho ještě několikrát přesvědčit ať ještě počká, ale on byl nezlomný. Už chtěl být v práci a potřeboval znovu cítit ten adrenalin. Jako kdyby ho se mnou v posteli nezažíval dost. On se však nedal přemluvit. Byl jako posedlý. Nemohl to prostě jen tak nechat být. Chtěl znovu bojovat. Chtěl jít znovu do práce. Byl jako workoholik. Byl jako moji rodiče. Jen ta jejich práce je tak o tisíc procent lepší a bezpečnější.
Nechci, aby tam Liam jezdil. Není ještě úplně v pořádku. Vždyť mi udělají ještě něco horšího. Vždyť tohle bylo ještě dobré. Oni ho mohli zabít a jemu to vůbec nedochází. On si to vůbec neuvědomuje, že tohle je sakra špatné jak pro něho, tak pro mě. Neví jak moc mě to bolí. Musí s tím přestat. Nemůže se takhle ničit. Vždyť je to hrozná práce. Nechápu, co na ní pořád tak vidí. Není na ní nic ,co by stálo za zmínku. Je hrozná a nebezpečná. Co když mi ho zabijí? Co když mu znovu ublíží? Jistě, že mu ublíží! Vždyť není pořádně uzdravený. Potřeboval by ještě minimálně týden, aby se dal pořádně do kupy, ale on ne. Prostě to nemůže nechat být. On prostě musí být ten hrdina, co všechno zvládne. On si myslí, že je dost silný na to, aby zvítězil. On to prostě musí být ten největší rváč a musí všem dokázat, že na to má. A nevím jestli to víc potřebuje dokázat sobě nebo ostatním. Nevím, co se mu honí v hlavě, ale rozhodně se mi to nelíbí.
Několikrát jsme se kvůli tomu spolu pohádali. On byl prostě jako malé dítě, které si něco umane a nedokáže snést něco jiného. Má jen tu svou pravdu a nic jiného ho nezajímá. Nevím, co bych měl udělat víc proto, abych ho přesvědčil, že tohle rozhodně není dobrý nápad. Bojím se o něho. Tak hrozně moc se bojím, že ho ztratím a i když mě ujišťuje, tak se bojím. Tohohle strachu se snad nikdy nezbavím, i když bude pracovat s profesionály. Nikdy se toho nezbavím. Ten strach tam pořád bude. Jak bych se sakra mohl přestat bát? Vždyť je to můj přítel. Muž, kterého miluju. Tak je sakra pochopitelné, že se o něho budu bát. Kdybych se nebál, tak bych byl přítel na nic. To už ho rovnou mohl nechat, aby si začal něco s někým jiným. Nemůžu se jen tak dívat na to jak se ničí. On musí pochopit, že tohle prostě není dobré pro nikoho. Akorát si tím ubližuje. Akorát tím ubližuje mě.
"Nialle já to zvládnu. Tohle je to nejmenší, co bych měl zvládnout." ujišťoval mě snad už po sté, že to zvládne, ale já tomu ani trošičku nevěřil. Bál jsem se. A nemohl jsem to nijak zastavit.
"Já tě prostě nepustím chápeš to?!" zavrčel jsem na něho a stále jsem stál ve dveřích tak, že jsem se rukama opíral o futra, abych mu zabránil v tom jít dál. Takhle mu bráním už snad dvacet minut. Celou tu dobu se protahoval a připravoval se do práce. Já jsem ho jen pozoroval a snažil se ho udržet doma. Opírám se o futra hlavních dveří našeho bytu a jsem odhodlaný tady stát za jakékoliv situace, i kdyby mě měl přerazit na dvě půlky. Já mu prostě nemůžu dovolit, aby odešel.
"No tak..." povzdechl si Liam, když se pokusil bez násilí a síly projít. To se mu však nedařilo. Bylo mi jasné, že pokud použije násilí, tak bude hned pryč a nijak mi v tom nezabráním. On mi ale nechtěl ublížit a na to jsem sázel. "Lásko já tam musím. Snad jsem ti říkal, že tohle jsou moje poslední zápasy. Pokud to vyhraju, tak mi to otevře dveře pro zahájení kariery. Nialle tohle je pro mě důležité a pokud mě miluješ, tak mě pustíš." snažil se mě přesvědčit přes citové vydírání. To mu však bylo k ničemu. Věděl moc dobře, že to na mě nejspíše nezabere, ale musel to zkusit. Musel zkusit všechno, aby mě přesvědčil.
"Právě protože tě miluju ti nemůžu dovolit odejít! Já nechci, abys byl znovu zničený! Nevěřím ti, že se ti do dvou týdnů všechno vyléčilo tak perfektně, že se ti nemůže nic stát! Pochop to do háje Liame! Nejsi superman, abys zvládl úplně všechno! Sakra to je tak těžké vydržet až do doby než budeš úplně v pořádku?! Pokud jsem ti jedno...pokud je ti jedno to jak se cítím, tak vypadni a už se nevracej, protože tohle mě ničí! Ty to nevidíš, ale tohle je pro mě příšerné! Bát se jestli se vrátíš! Ani nevíš jak je to pro mě těžké!" znovu mi jako za poslední dva týdny už po několikáté ruply nervy. Cítil jsem znovu slzy ve svých očích. Znovu jsem cítil tu bolest a strach tak jako vždycky, když jsme se kvůli tomu hádali. Nakonec jsem se odtáhl ode dveří a rychle se vydal pryč. Bylo mi na nic. Tak jako vždycky. Chtěl jsem odejít, už jsem byl ve dveřích do obyváku, ale v tom mě Liam chytl za ruku. "Nech mě." vykroutil jsem se mu, ale on hned pohotově použil i druhou ruku a obratně mé zápěstí zachytil.
Pohlédl jsem do jeho naštvaných očí. Jeho stisk byl silný až jsem musel lehce syknut, na což ho hned povolil. "Nialle dávej pozor na to, co říkáš. Pokud vím, tak jsem ti za tu dobu, co spolu jsme dal víc než najevo, že mi na tobě záleží. Takže tady nezačínej s tím, že si tě nevážím a bůh ví, co ještě, protože pokud ti není dost to, co pro tebe dělám, tak promiň, ale líp už to prostě neumím!" čím déle mluvil, tím více se přibližoval k mému obličeji. Tím více byl naštvaný a já kdybych ho neznal, tak bych se ho i bál. Teď mě však jen bolely jeho slova.
Silně jsem stiskl své víčka k sobě, abych se nemusel dívat do jeho nenávistných očí. Tak moc mě to bolelo. Ale nemohl jsem s tím nic udělat. Pár slz se svezlo po mých tvářích a z mých úst se vyrval tichý vzlyk.
V tu chvíli se Liam zarazil. Cítil jsem jak povolil jeho stisk. Když jsem znovu otevřel oči a podíval se do těch jeho, viděl jsem v nich lásku a něhu. Už nebyl naštvaný. Najednou, jako kdyby pochopil, že to nemyslím zle, ale že jsem opravdu jen vystrašený.
Vždyť on je zraněný. On není ještě připravený na to, aby se postavil do ringu a nechal se zbít od nějakého protivníka. Já ho prostě nemůžu nechat odejít. Nemůžu ho ztratit. Nemůžu ho nechat, aby mě tady nechal samotného.
"Já..."vydechl roztřeseně, ale já ho nenechal nic říct. Vrhl jsem se mu kolem krku a silně ho obejmul. Jeho paže se hned objevily okolo mého pasu a začal mě hladit po zádech.
Stáli jsme takhle natisknutí na sebe a nepouštěli se. Potřebovali jsme se. Nesnášeli jsme, když jsme se hádali. Neměli jsme rádi, když jsme na sebe křičeli, protože se máme rádi a víme, že to ten druhý nemyslí zle, ale i přes to jsme se prostě hádali.
"Miluju tě ano?" vydechl a potom mě políbil na rameno.
"Já tebe taky. Hrozně se o tebe bojím. Prosím musíš se mi vrátit." vydechl jsem roztřeseným hlasem a tiskl se stále k němu, jako kdybych se opravdu bál, že ho ztratím a já se toho opravdu bál. Nemohl jsem nic takového dopustit.
"Vrátím se ti hned jak to bude možné." znovu mi zašeptal do krku a já přikývl.
"Napiš mi až pojedeš domů ať vím, že už se o tebe nemusím bát."
Dlouho dobu jsme se spolu objímali, ale nakonec jsme se od sebe odtáhli. Nechtěl jsem ho pustit. Nechtěl jsem riskovat, že se mu něco stane, ale neměl jsem na výběr. Když jsme se naposledy políbili, vydal se Liam do své práce. Nelíbilo se mi to, ale ujistil mě ještě mezi dveřmi, že se mi vrátí a že bude v pořádku.
Potom, co se rozloučil i s Judem a pověřil ho hlídáním mě a našeho bytu, se opravdu vydal pryč. Sedl jsem si společně s Judem na gauč a začali jsme se dívat na televizi. Potom jsem se došel vysprchovat a nakonec jsem si lehl do postele společně s mým čtyřnohým kamarádem.
Bál jsem se. Tak strašně jsem se bál. Liam nepsal nedal mi vůbec vědět, co se děje. Vůbec jsem nevěděl jestli je v pořádku nebo jestli se náhodou něco nestalo. Šílel jsem strachy, ale nemohl jsem s tím nic udělat do doby než mi Liam napsal, že už jede domů. Ulevilo se mi, ale bohužel na otázku jestli je v pořádku už neodpověděl a já tak jen mohl spekulovat jestli je v pořádku a jen nemá čas si to přečíst a odpovědět a nebo jestli je zraněný a proto radši neodpovídá. Doufal jsem, že je v pořádku a že za chvilku za mnou přijede.
To jsem se bohužel mýlil...
