Uběhlo pár dní a já se svým přítelem opět vcházel do našeho bytu. Byli jsme zpátky doma. V bytě, do kterého jsem se před nějakou dobou přestěhoval a hned na to si našel nového spolubydlícího, který mi lezl více než na nervy, ale zároveň jsem ho miloval. Odjeli jsme odsud, abych zapomněl na to, co se tu stalo. Abych zapomněl na to, že jsem našel v obyváku svého mrtvého pejska a abych se dokázal smířit s jeho smrtí.
Dalo by se říct, že se to z části podařilo. Cítil jsem se najednou lehčí, i když jsem stál uprostřed obývacího pokoje a hleděl na mésto kde před tím ležel můj pejsek od krve a mrtvý. Moc dobře jsem věděl, že už se nevrátí, ale musel jsem se s tím smířit. Musel jsem pochopit, že to pořád byl jen pes. I když pro mě znamenal mnohem mnohem víc. Byl to můj nejlepší přítel, bodyguard, zachránce, smíšek a hlavně můj miláček. Nikdy na něho nezapomenu a jeho odchod mě pořád bude nějakým způsobem bolet, ale musím na to zapomenout. Musím se smířit s tím, že už tady není a dívat se do budoucnosti.
Třeba si jednou pořídím dalšího psa. Třeba nám to spolu s Liamem vydrží a pořídíme si spolu jednou malý domeček se zahradou a adoptujeme si miminko a koupíme si psa. Třeba...
"Nemysli na to prosím." uslyšel jsem kousek za sebou a hned na to se okolo mého břicha obmotaly Liamovy dlouhé svlanaté paže. Miloval jsem ten pocit, že je se mnou a já vím jistě, že ode mě neodejde.
"Jsem v pohodě. Teď už ano. Sice to pořád bolí, ale dalo by se říct, že jsem s tím smířený." lehce jsem se usmál a Liam přikývl, líbajíc mě na odhalené rameno.
"Alespoň, že už je to lepší." znovu mě lehce políbil a já jen odpočíval v jeho náručí.
Ovšem to jen do doby než mu zazvonil telefon. Nechtěl jsem, aby nás něco rušilo. Doufal jsem, že Liam hovor rychle vyřídí nebo ho dokonce ani nepřijme a že to bude všechno v pohodě, ale on se ode mě odtáhnul a hned potom, co zjistil kdo volá se mi omluvil a odešel rychle do jiné místnosti.
Znepokojeně jsem se zamračil a otočil se směrem, kterým odešel. On má přede mnou nějaké tajemství? Nebo to byl někdo z práce a on to nechtěl řešit přede mnou, protože ví, že to nemám rád. Nebo to nebylo z práce? Kdo mu sakra volá, že si to nemohl vyřídit přede mnou?
Snažil jsem se to neřešit, ale pravda byla, že jsem měl v hlavě stále malého červíčka, který mou mysl nahlodával. Snažil jsem se na to nemyslet, tak jsem si sedl na gauč a zapnout si televizi. pravda ale byla, že jsem se neustále ohlížel do chodby, abych se podíval jestli už Liam náhodou nejde. Bylo mi zvláštně. Rozhodně se mi nelíbila představa, že by mi Liam něco tajil nebo dokonce někoho.
Co když opravdu někoho má? Ale to by pro mě přeci nedělal tohle všechno. Navíc kdy by měl čas na to si někoho najít? Vždyť jsme prakticky pořád spolu. Hlavně v poslední době. Ne to je blbost. Určitě nikoho nemá a já jen zbytečně plaším. Jo přesně takhle to je. Nebudu zbytečně vyšilovat a on mi třeba sám řekne kdo to byl, nebo co se děje.
Liam v ložnici byl asi snad pět minut než konečně přišel. Nedokázal jsem si představit, co celou tu dobu dělal, ale když konečně vyšel ven, zářivě jsem se na něho usmál. On ke mě přišel a jen se ke mě klonil, líbajíc mě na čelo.
"Nialle já si teď musím něco jet zařídit kvůli práci. Nejdéle do tří hodin budu doma ano? Klidně si zavolej Louise, aby si tady nebyl sám a až pojedu domů, tak ti napíšu.
Tohle se mi opravdu nelíbilo. Netušil jsem, co se děje a hlavně ten jeho telefonát a náhlý odjezd hned potom? Co to do háje znamená? "Děje se něco?" zeptám se s malý zamračením a on jen zakroutil hlavou, znovu se ke mě sklánějíc.
