Love is not Weakness

Kapitola 12.

Lexa 

Vyšly jsme ven. Zatímco Indra zamířila ke stanům oznámit generálům novinky, já s Clarke jsme mířily k provizornímu vězení, které bylo postaveno pro vězně.

„Pusťte toho vysokého kluka s tmavými vlasy ven." přikázala jsem. Stráže mě poslechli a vyvedli Bellamyho před nás. Přistoupila jsem k němu blíž, s rukama chycenýma za zády a podívala se mu do očí.

„Odpouštím ti jenom kvůli tomu, že je Indra díky době naživu. Jestli ale ještě někdy kvůli tobě zemřou mí lidé bezdůvodně, zaplatíš za to životem." Dala jsem si záležet, abych poslední slova zdůraznila a on si byl tak vědom toho, že to myslím opravdu vážně.

Místo slovní odpovědi jenom přikývl a podíval se na Clarke, která stála za mnou. Pravděpodobně pochopil, že v tom hraje velkou roli i ona.

„Díky." řekl mi, ale jeho slova byly směrované spíše ke Clakre, na kterou se následně i pousmál. Jakmile se mu nadzvedly koutky úst, projel mnou nepříjemný pocit žárlivosti.

„Jestli nás teď omluvíš, potřebuji si s Clarke promluvit." snažila jsem se říct zdvořile, ale vzhledem k mé žárlivosti si myslím, že jsem neuspěla. Raději jsem se rychle obrátila ke Clarke a čekala na její odpověď.

„Jenom se mu podívám na ten nos."

Projela mnou další vlna žárlivosti. Nic s tím ale teď neudělám.

„Jistě. Budu na tebe čekat ve svém stanu." snažila jsem se co nejupřímněji usmát a odešla jsem. Podle ustaraného výrazu Clarke si myslím, že poznala, že se mnou není něco v pořádku.

Cestou jsem se podívala na oblohu a k mému údivu jsem zjistila, že už nechybí málo do západu slunce. Byl to dlouhý den plný obav, který byl nakonec zakončen setkáním s Clarke a zadržením Pika. Teď už bude všechno tak, jako předtím a Clarke se se mnou může vrátit zpět do Polis.

Vlezla jsem zpátky do stanu a netrpělivě čekala na návrat Clarke. Pořád ze mě nevyprchala všechna žárlivost, kterou jsem měla vůči Bellamymu. Snažila jsem se myslet na něco jiného a rukama se opřela o stůl.

Netrvalo to ani tak dlouho a uslyšela jsem uslyšela kroky, spolu s odhrnující se plachtu mého stanu. Podívala jsem se na vchod a spatřila Clarke, která právě vcházela dovnitř.

„O čem jsi to se mnou chtěla mluvit?" zeptala se zvědavě.

„O ničem. Jenom jsem s tebou chtěla být chvíli sama." řekla jsem s úsměvem. Clarke mi úsměv oplatila a šla ke mě blíž.

„Stalo se něco? Předtím jsi vypadala, že s tebou něco je." zeptala se starostlivě.

„Ne všechno je v pořádku." snažila jsem se udržet si svůj úsměv.

Nadzvedla své obočí a pochybovačně se na mě podívala. „Poznám když s tebou není něco v pořádku. O co jde?" 

„O nic vážnýho." snažila jsem se ji přesvědčit. Pustila jsem se stolu a narovnala se.

„Lexo?" zastavila se přede mnou a naklonila netrpělivě svojí hlavu na stranu. S pozvednutým obočím na mě hleděla a vybízela mě k mluvení.

Podívala jsem se jí do očí a mlčela. Nebylo mi příjemné říkat jí o mé žárlivosti, když jsme spolu takovou malou chvíli. Alespoň doufám, že jsme spolu. Ještě jsme ani neměli čas probrat, jak to teď mezi námi vlastně je. Každopádně já mám jasno. Vím co k ní cítím.

Než jsem stihla otevřít pusu, Clarke mě předběhla.

„Udělala jsem něco špatně?" zeptala se nejistě a trochu vystrašeně.