Love is not Weakness

Kapitola 31.

Clarke

Od příchodu Bellamyho, Montyho, Murphyho, Emori a Niylah uběhl už týden. S Lexou jsem každé ráno trénovala boj a můžu říct, že už jsem se v tom značně zlepšila. To se mi potvrdilo i tím, že mě Lexa včera po tréninku pochválila. A tentokrát to myslela vážně. Neříkala to jen pro to, aby mi udělala radost.

Skoro každý den jsme měli s ambasadory a s Lexou zasedání. Konečně se dostavil nový ambasador z Azgedy, kterého už Lexa nějakou dobu netrpělivě očekávala. Byl to vysoký a svalnatý muž s hrubým hlasem, který toho moc během zasedání nenamluvil. Jediné, co jsme se od něj dozvěděli bylo to, že se Roan snaží nastavit nový chod v Azgedě a vyřešit všechny problémy způsobené smrtí jeho matky.

Další věc, o které jsme se na zasedání dozvěděli, byla poněkud znepokojivá. Pár ambasadorů se zmínilo, že někteří lidé bezdůvodně vraždí své rodiny a pak se někam vypaří. Nemusela jsem nad tím dlouho přemýšlet, abych věděla, co za tím stojí. Čipy. Lexa mi během těchto zasedání vždy věnovala pohled, kterým mi naznačila, že myslí na to samé.

Raven zprovoznila počítač a s Montyho pomocí se jí povedlo dostat se do Města Světel. Nevím, jak přesně to funguje, ale díky těm čipům, které připojila k počítači, už má malou představu o tom, jak to tam vypadá. Čtyři dny zpátky se tam Lexa poprvé pokusila dostat. A uspěla. Řídila se pokyny Raven, které jasně říkaly, že se má držet dál od všech lidí, aby ji nikdo nepoznal. Jediný háček byl v tom, že jsme nepřišly na to, co hledat. Jediné, co tedy Lexa dělala bylo to, že se snažila vyhýbat lidem a snažila se hledat něco, co by mohlo být důležité. Bylo na ní vidět, že se opravdu snaží. Chce s čipy skoncovat tak, jako my všichni ostatní.

No, a pak už zbýval jediný problém. Niylah. Snažila jsem se jí vyhýbat, jak jen to šlo a snažila jsem se jí zabránit v jakémkoli kontaktu s Lexou. Ale tím, že bydlela ve věži, to nebylo tak lehké. Když už jsme se potkaly na chodbě, věnovala jsem jí zdvořilý úsměv. Niylah se mnou už několikrát chtěla začít konverzaci, ale já jí vždy odmítla s tím, že nemám čas nebo že musím řešit něco důležitého. Jednou jsem ji viděla mluvit s Lexou a měla jsem trochu strach, že jí mohla říct o našem malém románku. To se mi ale ještě tentýž den vyvrátilo, protože zbytek odpoledne jsem strávila s Lexou, která mi neustále dokola říkala, jak moc mě miluje a celou dobu se ke mně na posteli tulila. 

Zrovna jsem spala s Lexou v jejím pokoji, když jsem zaslechla nějaké zvuky. Pomalu jsem otevřela oči a jediné, co jsem viděla byla tma. Pár vteřin na to jsem si ale všimla nějaké siluety stojící přímo nade mnou. Hned jsem věděla, o koho se jedná. Když jsem otevírala pusu, abych něco řekla, dala mi ruku přes pusu, aby mi v tom zabránila.

„Šššš." zašeptala Raven a naznačila mi, abych vylezla z postele.

Co je tak důležitého, že mě musí budit uprostřed noci? Otočila jsem hlavu k Lexe, která tvrdě spala. Opatrně jsem zvedla její ruku, kterou mě objímala kolem břicha a položila ji na postel. Poté jsem pomalu vylezla z postele a ve svém spacím oblečení jsem následovala Raven. Ještě než jsem vyšly z pokoje jsem se ujistila, že Lexa stále spí. Hned jak jsme vylezly, začala jsem klást otázky.

„Raven, co děje, že mě kvůli tomu musíš budit uprostřed noci?! A ještě ke všemu, když jsem u Lexy?" zeptala jsem se naštvaně, když jsme kráčely po chodbě. Teprve teď jsem si všimla, že drží v ruce moje oblečení? „A proč máš sakra moje oblečení?"

„Clarke, uklidni se, jinak všechny vzbudíme." upozornila mě Raven. „Že spíš u Lexy mi došlo, když jsem tě nenašla u tebe v pokoji. A půjdeme ven, takže se ti bude hodit lepší oblečení." vysvětlila mi, zatímco jsme došly k jejímu pokoji. Vlezly jsme dovnitř a Raven mi podala mé oblečení. „Převleč se."