Love is not Weakness

Kapitola 36.

Clarke

Zvedla jsem hlavu a podívala se na velkou ceduli s nápisem Arkadia, která byla pověšená nad branou, skrz kterou jsme právě projížděli na koních. Cesta nám trvala skoro celý den, takže pro nás všechny bylo náročné, se ještě udržet na koních.

Byl to zvláštní pocit, být zpátky po tak dlouhé době. Ale něco uvnitř mi říkalo, že už bylo na čase. Domovem jsem tohle místo ale nazývat nemohla.

Uvědomila jsem si, že domov pro mě není žádné specifické místo. Domov tvoří lidé, na kterých mi záleží, které miluji a se kterými se cítím šťastná a v bezpečí. Ti, na kterých mi záleží, zde sice žijí, ale hnědovlasá dívka s nádhernýma zelenýma očima, která pro mě znamená všechno to ostatní, mi tady chybí. Proto tohle místo nemůžu nazývat domovem.

Lidé, kteří sem dojeli napřed, zastavili naše koně. Sesedla jsem a přenechala jim svoji černou klisnu, aby se o ni mohli postarat. 

„Je to dlouhá doba, co jsi tady byla naposledy. Pokud tedy napočítám, jak tě sem Octavia tajně přivedla po tom, co Pike zmasakroval Lexinu armádu." ozvala se máma kousek ode mě.

„Raději mi to ani nepřipomínej. Víš, že ten večer se Lexa rozhodla, že už nebude všechno řešit tím jejich způsobem „krev za krev"?"

„Opravdu? Nechce se mi věřit, že by velitelka s něčím takovým přišla z vlastní vůle." divila se.

„Možná jsem ji trochu přesvědčila." 

„Jak?"

„Já nevím" na pár vteřin jsem se zamyslela, „Naslouchá mi."

Máma si mě chvíli zvědavě prohlížela, než znovu promluvila. „A není v tom náhodou něco víc?"

„Co tím myslíš?"

„No, Lexu je těžké k něčemu přesvědčit. A přitom ty jsi ji přesvědčila k tak velkému rozhodnutí."

„Zase jsem ji tolik přesvědčovat nemusela. Lexa to tak chtěla sama." Když jsem viděla, jak se k tomu máma chystá něco dodat, rychle jsem změnila téma. „Máme za sebou náročný den a všichni se potřebujeme vyspat. Promluvíme si zítra."

Máma souhlasila a zavedla mě do Archy, aby mi ukázala pokoj, ve kterém se můžu zabydlet.

Když jsem otevřela dveře, naskytl se mi pohled na menší pokoj. Rozhodně nebyl tak velký a ani tak útulný, jako v Polis. Ale lepší, než nic.

Po celodenní jízdě na koni mě bolelo celé tělo. V rychlosti jsem ze sebe sundala oblečení a ve spodním prádle si zalezla do postele. Zachumlala jsem se do peřiny a zavřela oči. Hned jsem začala myslet na hřejivé kožešiny v Polis, které byly o něco pohodlnější, než tyhle peřiny. Kožešiny ale nebyly to jediné, na co jsem myslela. Myslela jsem na Lexu, která mi častokrát, když jsme spolu usínaly, omotala zezadu ruce kolem břicha a přitiskla se na mě. Tahle vzpomínka mi pomohla k tomu, abych rychleji usnula. 

Ráno mě probudilo zaklepání na dveře. Ať už je to kdokoliv, než jsem ho pustila dovnitř, přitáhla jsem si peřinu až k bradě, abych zakryla odhalené části svého těla.

Do pokoje vešla máma. V ruce držela tácek, na kterém bylo jídlo a dva hrnečky. „Dobré ráno, Clarke. Říkala jsem si, že bychom se spolu mohly v klidu nasnídat." řekla s malým úsměvem na tváři a položila tácek na malý stůl, který byl v pokoji.

„Jistě, proč ne? Dej mi jenom chvilku, abych se mohla obléct." oznámila jsem a začala ze sebe odhrnovat peřinu.

Máma se ke mně otočila zády, abych měla alespoň trochu soukromí. Nechtěla jsem zdržovat hledáním čistého oblečení, a tak jsem se oblékla do stejného oblečení, ve kterém jsem byla včera. Když jsem byla hotová, sedly jsme si s mámou na dvě židle, které jako jediné stály u stolu.