Love is not Weakness

Kapitola 11.

Lexa  

„Chopte se jich, odveďte je do tábora a tam je zavřete." nařídila jsem svým válečníkům.

Jako vždy mě poslechli a postupně začali svazovat vojáky, kteří se vzdávali. Konečně jsem se podívala na Clarke, která mě už nějakou tu dobu sledovala. Usmála jsem se na ni a ona mi úsměv oplatila. Jsem tak ráda, že opět vidím usmívající se Clarke, která je v pořádku a bez zranění. 

Během toho, co jsme spolu sdílely oční kontakt, chytili dva z mých valečníků i Bellamyho.

„Hej! Pusťte mě!" zakřičel na ně.

„Hedo, Bellamy by měl společně s nimi zaplatit za zmasakrování celé armády." naklonila se ke mě Indra. Moje pozornost však patřila Clarke, která se k nám blížila.

„Lexo, bez Bellamyho bychom tu teď nebyli." začala mi vysvětlovat, když se zastavila kousek před námi. Bylo úžasné slyšet znovu její hlas. Zahleděla jsem se jí do očí a na chvíli zapomněla, co se kolem mě děje.

„Hedo." vytrhla mě po pár sekundách z mých myšlenek Indra. „Nemůžeme ho nechat jen tak být."

Indra měla pravdu. Vím, že Clarke na Bellamymu záleží, ale to mu jeho činy neodpustí.

„Je mi to líto Clarke, ale prozatím to bude náš vězeň, než se uvidí, co sním bude dál." snažila jsem se říct, jak nejmileji to jen šlo. Clarke se na mě nevěřícně podívala pohledem, kterým se mě snažila přemluvit, abych si to rozmyslela. Musela jsem se odvrátit, abych se znovu neponořila do jejích modrých a krásných očí.

„Odveďte vězně do tábora a hlídejte je. S ostatními se k vám za chvíli připojím." poručila jsem válečníkům. V čele zástupu vězňů šel jako první Pike. Když procházel kolem mě, naštvaně se na mě podíval. Ignorovala jsem jeho pohled a prohlédla si zbytek vězňů. Na konci řady šel Bellamy, který mě celou dobu nevěřícně sledoval. Většina mých válečníků šla s nimi. Zbyla tu se mnou Indra a dalších šest vojáků a několik koní.

„Co uděláme s těmi rovery?" zeptal se nějaký kluk s tmavými vlasy, kterého jsem neznala.

„Nejlepší bude když s nimi odjedeme se Sinclairem zpátky do Arkadie a všem řekneme, co se tady stalo." navrhl Kane. 

„Zbytek z vás, byste měli jít s námi do tábora, kde můžeme probrat, co bude dál." řekla jsem a podívala se na Clarke. Co bude dál s Pikem a s ostatními můžeme probrat později, spíše jsem to použila jako záminku k tomu, abych mohla strávit více času s Clarke.

„Dobrá, uděláme to tak, jak říkáš." řekla a usmála se. V jejích očích jsem ale poznala nespokojenost a úsměv, který mi věnovala, nevypadal moc upřímně. Ani jsem nemusela dlouho přemýšlet, aby mi došlo, kvůli čemu je na mě naštvaná. Respektive kvůli komu. 

Odvrátila se ode mě a šla ke Kaneovi. „Vyřiď mámě, že jsem v pořádku a že jakmile to půjde, tak přijedu do Arkadie." řekla mu. Pak se obrátila na ostatní které jsem neznala jménem. Kromě tedy Octavie. „Jestli chcete, můžete se s nimi vrátit zpátky. Nikdo vás tu nedrží." 

„Půjdu s tebou Clarke. Chci vidět, co se stane s mým bratrem." řekla Octavia.

„A vy ostatní?" 

„Půjdeme taky s tebou." řekl další kluk, stojící vedle nějaké holky.

„V tom případě vyrážíme Sinclaire." řekl Kane a obrátil se na muže jménem Sinclair. Ten přikývl a nasedl do prvního roveru.

„Kdyby se něco dělo, dejte nám vědět." řekl směrem ke Clarke a zamával na ni vysílačkou.

„To stejné platí i pro vás." odpověděla mu Clarke.