Love is not Weakness

Kapitola 25.

Clarke

Myslela jsem si, že už žádný problém nenastane, ale jeden z válečníků, který přivedl Murphyho a Emori, začal hned něco namítat.

„Někdo jako je ona, tady ale nemůže zůstat." řekl válečník.

„Co tím myslíš?" zeptala se nechápavě Lexa.

Válečník místo odpovědi chytl Emori za paži a strhl jí z ruky látku, kterou kolem ní měla omotanou a natáhl ji před Lexu.

Ze začátku jsem nechápala, o co mu jde, ale když jsem se na ni pořádně podívala, uviděla jsem to.

Prsty na levé ruce měla mnohem větší, než prsty na druhé. Ještě nikdy jsem nikoho s něčím takovým neviděla, ale hádám, že tahle mutace je způsobena radiací.

Lexa si prohlížela její ruku stejně překvapeně jako já. Stále ale nechápu, v čem je problém a proč by tu nemohla zůstat.

„To něčemu vadí?" zeptala jsem se.

„Lidé jako ona, tady nemají co dělat. Je to zákon." odpověděla Lexa, aniž by se na mě podívala.

„Vážně soudíte lidi jenom kvůli něčemu takovému?" nechápala jsem.

„Musí odejít. Hedo, dovol mi ji odsud odvést. Už nikdy sem nevkročí." řekl ten stejný válečník, co předtím.

Sledovala jsem Lexu nevěřícným pohledem. Snad o něčem takovém neuvažuje?

„Jestli jí ublížíte nebo ji dovedete z města, nic vám neřeknu." zastal se ji Murphy.

Lexa chvíli mlčela, než konečně promluvila.

„Může zůstat."

Když na to chtěl válečník něco namítnout, Lexa ho rychle umlčela.

„Tohle jednání je u konce. Rozvažte je a všichni opusťte sál."

Vojáci poněkud neochotně začali opustili sál, společně se všemi ostatními ambasadory. Jak tak postupně odcházeli, někteří z nich nám věnovali nesouhlasné pohledy.

Dveře trůnního sálu se zabouchly a uvnitř jsem zůstala já, Lexa, Murphy, Emori a Bellamy. Lexa sešla ze svého trůnu a postavila se před Emori s Murphym, vedle kterých jsme s Bellamym stáli každý z jedné strany.

„Chci slyšet vysvětlení." řekla Lexa vážným tónem. Vypadá teď hodně podrážděně, takže rozhodně není dobrý nápad si s ní zahrávat. 

„Omlouváme se za ty krádeže. Jak už jsme říkali předtím, někdo nás okradl a my jsme potřebovali jídlo. Nic jiného nám nezbývalo." chopila se slova Emori. Malinko jsem si oddechla, že to vysvětluje zrovna ona a ne Murphy.

„A ti muži co vás okradli?" vyptávala se Lexa.

„Ti muži nebyli z Arkadie. Navíc jsme byli daleko od ní, takže by to byla opravdu malá pravděpodobnost, že by to byli oni."

„A ty čipy?" zeptala jsem se.

„S Jahou jsme odešli z Arkadie, protože jsme chtěli najít Město Světel. Jediné co jsme našly, byly ty čipy. Jaha jeden spolkl, ale já ne. Nakonec se ukázalo, že do Města Světel se dostaneš tak, že spolkneš ten čip. Je to místo, kam unikneš od reality, kde necítíš žádnou bolest. A když zemřeš, tak vlastně nezemřeš, protože tvoje mysl tam zůstane. Jaha tím byl posedlý. Pobral všechny čipy, které tam byly a chtěl se s nimi vrátit do Arkadie. Cestou zpátky jsme ale narazili na Emori a věci se zkomplikovali. Nakonec jsme se s Emori od Jahy oddělili a šli jsme si vlastní cestou." vysvětlil Murphy.