Love is not Weakness

Kapitola 20.

Lexa

Jakmile bylo po všem, dala jsem válečníkům pokyny, aby se zbavili Pikeova těla.

Na jeho popravu se přišli podívat zástupci skoro všech klanů. Nikoho ze Skaikru jsem ovšem nezpozorovala. Kromě teda Clarke a jejích kamarádů, ale ty do toho moc nepočítám.

Je to divné. Myslela jsem si, že právě lidí ze Skaikru tu bude nejvíce. Trochu mě to zarazilo. Možná, že jenom nestihli dorazit a třeba se ještě objeví na večerní hostině.

Všichni lidé se začali pomalu rozcházet. Jako poslední jsem sešla z pódia a začala mezi davem lidí hledat Clarke.

Po chvíli jsem konečně spatřila její blonďaté vlasy a rychle jsem přidala do kroku.

Když už jsem stála hned za ní, chytla jsem ji za paži a otočila směrem ke mně.

„Jsi v pořádku?" zeptala jsem se, jakmile jsem uviděla její starostlivý výraz ve tváři.

„Jo, všechno v pohodě. Jenom se snažím najít Raven."

 „A co tvoje řeč? Máš ji připravenou?"

„No...něco málo." vysoukala ze sebe.

„Věřím, že bude dobrá." povzbudila jsem ji.

„Teď běž najít tu Raven, já se musím postarat o večerní hostinu. Doufám, že se do té doby ještě uvidíme." řekla jsem a začala se rozhlížet kolem sebe, ve snaze najít Indru.

„Jestli hledáš Indru, tak před chvílí jsem ji viděla jít tam tím směrem." poradila mi Clarke a ukázala směrem na druhou stranu, než jsem se předtím dívala.

„Díky." usmála jsem se na ni a vydala se tam, kam mi poradila. 

Ušla jsem asi padesát metrů, než jsem na ni narazila.

„Hedo." řekla, když mě spatřila a lehce se hlavou uklonila.

„Indro, potřebuji, abys s několika dalšími válečníky šla nalovit nějakou zvěř na večer.

„Samozřejmě." řekla bez dalších zbytečných otázek a vydala se s nimi na cestu.

„Ty," ukázala jsem na jednoho válečníka, který tam zůstal stát, „s ostatními rozežeňte ty davy lidí, co tu zbyly, potřebujeme tu místo, abychom mohli všechno nachystat." přikázala jsem mu.

Otočila jsem se zpátky k věži a zamířila k ní. Měla bych si promluvit i s ostatními ambasadory ohledně večera a zajistit jejich hostům nějaké místo na spaní.

Po asi tří hodinovém běhání sem a tam a kontrolování, jestli už je vše připravené, jsem se konečně dostala do svého pokoje. Jako první jsem zamířila do koupelny, umýt si své válečné malby z obličeje.

Potom jsem si lehla na postel a zavřela oči. Moc dobře jsem věděla, že budu muset jít za chvíli zahájit hostinu, a proto jsem se snažila neusnout. Bohužel jsem v tom nebyla úspěšná.

Vzbudilo mě až zaklepání na dveře. Rychle jsem sebou škubla a postavila. Nevím, jak dlouho jsem spala, ale doufám, že ne moc dlouho.

Otevřela jsem dveře a v nich spatřila Indru.

„Hedo, všichni jsou už připraveni. Čeká se jenom na tebe." řekla a prohlédla si mě od shora dolů, jakoby věděla, že jsem se právě vzbudila.

„Já vím, jenom jsem si potřebovala zařídit pár věcí." Zabouchla jsem za sebou dveře a vydala se směrem k výtahu s Indrou vedle sebe.

V tichosti jsme sjely až dolů. Vyšly jsme z věže a zamířily na stejné místo, kde se konala poprava.