Love is not Weakness

Kapitola 17.

Clarke

S Raven pověšenou kolem našich krků jsme opustily stan. Připadalo mi, jako bychom tam strávili celou noc a už jsem se nemohla dočkat, až si po tak náročném dni lehnu.

„Hele kdo to k nám míří." kývla hlavou směrem před sebe Raven.

Podívala jsem se jejím směrem a spatřila Lexu, která k nám míří.

„Mocná velitelka." řekla tiše Raven, aby ji Lexa neslyšela.

Zastavily jsme se a čekaly než k nám dojde.

„Raven. Je dobře, že jsi zase v pořádku." řekla Lexa, když se před námi zastavila.

„No ne, ty víš jak se jmenuji." odsekla jí Raven.

Lexa zatnula čelist a začala se tvářit vážně. Její klasický velitelský výraz, podle kterého mi bylo jasné, že ví, že ji čeká nepříjemný rozhovor.

„Samozřejmě, že to vím. Záleží mi na vašem bezpečí." odpověděla klidně.

„Najednou ti na tom záleží?" zeptala se nechápavě Raven.

„Jste teď mí lidé. Mojí povinností je dohlédnout na vaše bezpečí." pokračovala klidně.

„Škoda, že ti na tom tak nezáleželo v Mount Weather, kde jsme tě nejvíc potřebovali." odbyla ji Raven a znechuceně na ni upřela zrak. 

Narážky ohledně Mount Weather Lexu mrzely nejvíce. Moc dobře věděla, čeho se dopustila a dělala vše proto, aby to napravila. Tahle věta od Raven ji očividně hodně zasáhla. 

Pootevřela pusu, aby mohla říct něco na svoji obranu. Potom se na mě ale podívala rychlým pohledem, kterým mi dala jasně najevo, že neví co má v téhle situaci dělat.

„Mám takový pocit, že jsme chtěly jít spát." odpověděla jsem pohotově.

„Jo, to máš pravdu." přidala se Octavia, která pochopila o co mi jde a začala nás s Raven otáčet na druhou stranu tábora. Daly jsme se do kroku a mířily směrem k jejich stanu.

Po pár metrech se Raven podívala za sebe a když se otočila zpátky, naštvaně zavrčela. 

„Proč jde pořád za náma?" zeptala se naštvaně.

Ohlédla jsem se za rameno a spatřila Lexu, která nás s velkým odstupem následuje. „Její stan je stejným směrem." vysvětlila jsem.

Raven ji začala tiše proklínat a já měla co dělat, abych ji ignorovala. Konečně jsme došly k jejich stanu a Raven mi sundala ruku z ramene. 

„Uvidíme se zítra ráno." řekla jsem jim. Stála jsem na místě a čekala, dokud nevlezou dovnitř. Jakmile se za nimi zatáhla plachta, zaregistrovala jsem vedle sebe Lexu, která ke mě mezitím došla.

„No, to bylo něco." řekla jsem tiše a stále hleděla na jejich stan.

„Hmm..." zabručela Lexa a založila si ruce před sebe.

„Omlouvám se za ni." otočila jsem se čelem k ní. „Ona to tak nemyslela."

„Ale myslela." řekla trochu dotčeně a hleděla před sebe na zem.

„Udělala jsem chybu. Zasloužím si všechnu její nenávist. I všech těch ostatních." řekla smířeně a zvedla zrak na mě. I přes to, jak skvěle dokáže Lexa před ostatními skrývat emoce, přede mnou to nedokáže. V jejích očích jsem spatřila smutek a lítost. Emoce, které nikdo jiný nedokáže vidět.