Love is not Weakness

Kapitola 7.

Clarke

Chodba byla stále prázdná a tak jsme se bez jakéhokoli dalšího rozmýšlení rozběhli k cele. Plán jsme neměli žádný. Musíme spoléhat na improvizaci. Lincoln jakožto nejrychlejší z nás, běžel jako první a vedl cestu. V rukou jsme měli připravené zbraně, kdyby došlo k nejhoršímu.

Cely se nacházely kousek od nás. Běželi jsme, jak nejrychleji to jen šlo, abychom se tam stihli dostat ještě před Pikem. 

Zabočili jsme za poslední roh a objevili se u nich. Hlídal je jenom jeden strážný. Než se stačil vzpamatovat a uvědomit si kdo jsme, Lincoln k němu přiběhl a udeřil ho pěstí do obličeje. Skácel se na zem a zůstal tam bez hnutí ležet. V cele, kterou hlídal, se nacházelo několik lidí, mezi nimiž byli i děti. Vystrašeně nás pozorovali, ale jakmile si všimli Lincolna, ulevilo se jim.

Přiběhla jsem ke strážnému a začala ho prohledávat. Měl by u sebe mít klíč k cele. Lincoln s Octavií si stoupli ke stěně a hlídali chodbu. 

„Pospěš si." popohnala mě nervózně Octavia.

„Dělám co můžu." odsekla jsem a dál ho prohledávala. Sáhla jsem mu do vnitřní kapsy od bundy a konečně je našla. Vytáhla jsem je, rozběhla se k cele a začala ji odemykat.

Lidé v ní přistoupili blíž a napjatě mě sledovali. Konečně jsem ji odemkla a otevřela mříže dokořán. Vedle mě se objevil Lincoln, který na ně začal mluvit v jejich jazyce.

Ze začátku byli vyděšení, ale hned jak je Lincoln uklidnil a vysvětlil jim, o co jde začali se rychle hrnout ven z cely.

„Rychle, musíme si pospíšit!" zakřičela Octavia. Lincoln na ně znovu něco zakřičel a oni se dali do běhu. Znovu běžel jako první a hned za ním jeho lidé a nakonec já s Octavií. 

Běželi jsme jak nejrychleji to jen šlo a na nikoho zatím nenarazili. Jakmile jsme přiběhli k poslední zatáčce, uslyšeli jsme za sebou kroky. 

„Stůjte!" zakřičel na nás hluboký hlas. Lidé se zastavili a začali se vyděšeně otáčet.

Rukama jsem jim naznačila, že mají pokračovat. Pochopili mě a společně s Lincolnem doběhli za roh. S Octavií jsme se otočili čelem k vojákovi.

„Ani hnout!" mířil na nás zbraní a přibližoval se k nám. Vzal do ruky vysílačku a chytal se něco říct, když v tom se ozvala střelná rána. 

Voják spadl na zem a zůstal tam ležet. Na hrudi mu začala přes uniformu prosakovat krev. Vyděšeně jsem se podívala na Octavii.

„Proč jsi to sakra udělala?" zeptala jsem se nechápavě. Nemusela ho přece hned zabíjet.

„Kdyby dal vědět Pikovi, už bychom se odsud nedostali." řekla a rozběhla se za Lincolnem a ostatními. Stála jsem tam a chvíli na něj hleděla, než jsem se donutila se pohnout. Proběhla jsem plachtou do místnosti s tunelem, ve kterém už stála moje máma.

„Všichni už jsou uvnitř?" zeptala jsem se.

„Ano, už zbýváš jenom ty." řekla mi a přistoupila ke mě. Rychle mě objala a pak mi položila ruce na tváře. „Buď opatrná, ano?"

„Neboj, budu," ujistila jsem ji a rychle se na ni usmála. Přiběhla jsem ke stěně a vlezla do tunelu. Než ho za mnou máma zavřela, věnovala jsem jí ještě jeden malý úsměv.

V tunelu se udělala opět tma. Jednou rukou jsem se přidržovala stěny, abych do ní nenarazila, nebo o něco nezakopla. Šla jsem rychlým krokem, abych dohnala ostatní. Po chvíli jsem do někoho narazila.