Love is not Weakness

Kapitola 18.

Lexa

Dva z válečníků na koních vedli cestu. Pár metrů za nimi jedu já, společně s Clarke po mém boku. Kousek za námi jsou Indra a Octavia, následované Lincolnem a zbytkem armády, která se s námi vrací do Polis.

„Slyšela jsem, že jsi dneska ráno zaspala." řekla jsem a podívala se trochu pobaveně na Clarke.

„Po tom včerejšku oprávněně." usmála se a hleděla dál před sebe.

„Jak vám mohl ten náramek pomoct?" nechápala jsem.

„Pomocí elektromagnetu."

„To je co?" V těchto technických Skaikru věcech se nevyznám. A mám obavy, že se mi to ani nikdy nepodaří pochopit.

„To je asi jedno. Je to složité na vysvětlení." zasmála se Clarke a podívala se na mě. Její úsměv mi na tváři vykouzlil i můj a spokojeně jsem ji sledovala.

„Kde jste ten náramek vůbec sehnali?" zeptala jsem se, stále s úsměvem na tváři, ale otočila jsem se zpátky před sebe, abych mohla sledovat cestu.

„Kousek od tábora. Na jednom obchodním místě."

„ A jak jsi věděla, že je zrovna tam?"

„Párkrát jsem tam byla, když jsem odešla z Arkadie." řekla rychle a zatvářila se, jako by o tom nechtěla dál mluvit.

„Co se vůbec stalo s Titusem? Ani jsem se tě na to za celou tu dobu nezeptala." změnila náhle téma. Trochu mě to udivilo. Takhle většinou Clarke od tématu neskáče.

„Je v cele." řekla jsem trochu překvapená její otázkou.

„A co s ním bude dál?"

„Na svobodu ho už nemám v plánu pustit. Snažil se tě zabít a nemůžu dopustit, aby se o to pokusil znovu. Zbavit se ho ale také nemůžu. Alespoň ne do té doby, dokud neseženu nového strážce Plamene." zamračila jsem se.

Nedopustím, aby se někdy znovu setkal s Clarke. Je pro ni moc nebezpečný a já nechci riskovat její zdraví. Už jednou jsem o ni takhle málem přišla.

„Lexo?" řekla po chvilkové odmlce.

„Ano?"

„Víš...ten Plamen. Jak to na tebe vůbec působí?" zeptala se trochu nejistě.

„Jsou v něm uložené mysli bývalých velitelek, které mi radí nebo ukazují vzpomínky, když nejsou spokojené s něčím, co dělám. Ale myslela jsem, že jsem ti to už vysvětlovala."

„Já vím, ale Titus nás klasicky vyrušil." řekla trochu otráveně.

„Už nehrozí, že by se to někdy znovu stalo." usmála jsem se.

Na malou chvíli se usmála také, ale potom znovu zvážněla. „A ten Plamen...neovlivňuje tě to nějakým způsobem?"

„Jak to myslíš?" nechápala jsem.

„No, já nevím. Jednáš pokaždé z vlastní vůle? Neovlivňují tě nějaké hlasy, které ti říkají, co máš dělat?"

„Bývalé velitelky se mnou někdy komunikují, ale vždy je to rozhodnutí na mně."

„A když se třeba rozhodneš jinak, než chtějí ony..." začala.

„Tak mi ukazují své vzpomínky, které by mohly dopadnout stejně, jako mé rozhodnutí." doplnila jsem ji.

„Tak jako ten sen, co se ti zdál v Polis."

„Přesně tak."

Clarke chápavě přikývla a zaujatě hleděla před sebe. Zdá se, že o tom hodně přemýšlí.