Love is not Weakness

Kapitola 13.

Clarke

Vjeli jsme do lesa. Jasper se snažil jet, jak nejrychleji to jen šlo, ale čím hlouběji jsme byli, tím byl les hustší. 

Po asi deseti minutách jízdy konečně zastavil a my tak mohli vylézt ven. Když jsme přecházeli k zadním dveřím roveru dohnali nás všichni ostatní.

„Co se děje?!" zakřičela na nás Octavia a seskočila z koně. Ostatní udělali to samé a rychle k nám doběhli.

„Raven už není Raven." zopakoval jim to, co mě předtím.

„Jak to myslíš?" zeptal se nechápavě Bellamy.

„Jaha rozdává čipy, pomocí kterých všechny kontroluje. Spolkneš to a změní tě to. Zapomeneš nějaký věci a vidíš  A.L.I.E, i když není skutečná. Donutila Raven si podříznout vlastí zápěstí." vysvětlil.

„Nenapadlo mě, že by to mohlo být až tak nebezpečné." řekla Harper.

„To mě taky ne. Nejdřív to vypadalo nevinně, ale potom, jak to začalo působit na Raven, jsem hned změnil názor." 

„Co teď budeme dělat?" zeptala jsem se.

„Musíme ji rychle dostat někam pryč, než se vzbudí. Nejlépe na nějaký místo, kde to nezná. Dokáže pomocí A.L.I.E. komunikoval s ostatními načipovanými lidmi." 

„Měli bychom se vrátit k Lexe do tábora. Není to tak daleko a je to nejbezpečnější místo." navrhl Bellamy.

Všichni jsme na souhlas přikývli. Lepší nápad nás teď v noci asi nenapadne.

„Clarke, ty budeš řídit místo Jaspera, protože znáš cestu. Zbytek z nás poběžíme zase za vámi."  řekl Bellamy. Poslechli jsme ho a udělali jak poručil. Sedla jsem si za volant a Jasper na místo spolujezdce. 

Snažila jsem se jet jak nejrychleji to jen přes ten les v noci šlo, ale úzké a klikaté cesty mi to znemožňovaly. Konečně jsme se napojili na širší cestu, která vedla ke skalnímu průsmyku, kde jsme ještě před pár hodinami přepadli Pika. 

Jakmile jsme skrz něj projeli, věděla jsem, že už před sebou máme jenom kousek. Podívala jsem se do zrcátka, abych se ujistila, že nás ostatní stíhají.

Konečně jsem v dáli zahlédla světla, které patří pochodním a ohništím v táboře. Dojela jsem blíže a zastavila s roverem kousek před stany. Pohybovalo se tu už jen pár válečníků, kteří se starali o bezpečí tábora.

Rychle jsme vystoupili a já se vydala za nimi, zatímco Jasper k zadní straně roveru.

„Oznamte Hedě, že jsme se vrátili." poprosila jsem skupinu válečníků, kteří na mě zírali. Jeden z nich přikývl a svižnějším krokem se vydal na druhou stranu tábora.

Otočila jsem se a přiběhla zpátky k roveru. Ostatní už stáli u zadních dveří a chystali se je otevřít.

„Musíme ji dát někam, kde neuvidí nikoho jinýho, než kromě nás." řekl naléhavě Jasper.

„Můžeme ji dát k nám do stanu." navrhl Monty. Když jsme sem odpoledne přijeli, tak Monty společně s Bellamym a Millerem obdrželi stejný stan.

„Dobře. Teď si ale musíme pospíšit než se vzbudí." naléhal Jasper a otevřel dveře od roveru. Bellamy do něj vlez, popadl Raven do náruče a rychle s ní začal utíkat směrem k jejich stanu. Všichni ostatní jsme ho následovali.

Monty mu nadzvedl plachtu stanu, aby mohl bez zbytečného zdržování proběhnout dovnitř. Udělali jsme to samé.

Bellamy ji opatrně položil na postel. Raven stále bezvládně ležela a neprobouzela se.