Pojmenovali ji po nebeském souhvězdí. Po souhvězdí, jež se vztahuje k mudlovské báji o Orfeovi, největšímu hudebníkovi řecké mytologie.
Appolón svému synu Orfeovi daroval lyru, aby svým zpěvem a hrou bavil a omamoval lidstvo, zvěř i přírodu. Orfeův...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
⭐️- 2 -⭐️ S o u k r o m á d o u č o v a t e l k a
Zmijozelská princezna pelášila bradavickými chodbami, jako by jí za patami hořelo. Což vlastně i hořelo. Teda nehořelo doslovně, ale pronásledoval ji jeden naprosto otravný školní duch jménem Protiva.
„Už tě skoro máááám, ty holko jedna nezbedná!" křičel, zatímco proplouval chodbami v těsném závěsu za Lyrou. Když byl dostatečně blízko, mrskl po ní další lahvičku s modrým inkoustem, kterou vytáhl jen-on-ví odkud. Tahle jejich soukromá hra hoď po Blackové co nejvíc kalamářů trvala už od chvíle, co zmijozelka vytáhla paty z Velké síně. Protiva na ni totiž zjevně čekal, a sotva za sebou zabouchla těžká dřevěná vrata, na hlavě jí přistála první sprška tmavě modré tekutiny. Teď už Lyra pochopila, že jí duch očividně nedá pokoj, zvolila tedy jinou taktiku, a utíkala před duchem jako o život.
Po několika minutách, které se ovšem zdály jako nekonečné hodiny, konečně Protivovi zmizela z dohledu, takže se mohla nenápadně vytratit do prvních dveří, na které na jinak prázdné chodbě narazila. Naštěstí to byly dveře do dívčí umývárny. Zadýchaně se opřela o umyvadlo a zadívala se na svůj odraz v zrcadle. Stále blonďaté vlasy měla rozcuchané na všechny strany, tváře zarudlé, ale největší ozdobou jí byly inkoustové fleky po celém těle. Na tváři, na vlasech, na jindy perfektně upraveném hábitu. Už chtěla vytáhnout hůlku a zamumlat jednoduché Pulírexo, na chodbě se ale ozval nezvyklý šramot.
Zdá se, že Protiva svůj hon na zmijozelskou princeznu nevzdal, neboť podle zvuků právě proplouval chodbou, ze které se blondýna před chvílí nenápadně vytratila. Hvízdal si při tom a prozpěvoval: „Holka zmijozelská, nepobíhej bez deštníka, holka zmijozelská, neutíkej mi. Stejně si tě brzo najdu, inkoustem tě celou zleju, holka zmijozelská, neutíkej mi!"
Lyra si přitiskla dlaň na ústa, snad aby ten protivný duch nemohl slyšet ani její prudké nádechy a výdechy, neboť stále ještě byla zadýchaná z toho naprosto zběsilého úprku. Třeba by jí profesorka létání mohla odpustit nějaké lekce, když tu několik desítek minut pobíhala jako splašená ovce a podávala takové výkony...
Když si byla jistá, že se Protivův hlas ozývá už jen z dálky, co nejtišeji nakoukla na chodbu. A opravdu, po duchovi nebylo ani památky. Nejspíš zahnul za roh a prozkoumával další chodbu. Nebo ho to přestalo bavit. Opatrně našlapovala chodbou zpátky tím směrem, odkud přišla. Sotva zabočila, jedním mrknutím na hodinky na zápěstí se ujistila ve své domněnce. Jde pozdě.
Znovu se tedy dala do běhu, ale ať by běžela sebevíc rychle, nebo třeba letěla na nejnovější Kometě, stejně by do knihovny nepřiběhla dřív než za deset minut. Proto brzy zpomalila. Teda, zpomalila spíš kvůli tomu, že už opravdu nemohla popadnout dech, ale sama sebe při tom ujišťovala, že přeci nesejde na tom, jestli přijde pozdě o deset minut nebo rovnou o dvacet.
