Pojmenovali ji po nebeském souhvězdí. Po souhvězdí, jež se vztahuje k mudlovské báji o Orfeovi, největšímu hudebníkovi řecké mytologie.
Appolón svému synu Orfeovi daroval lyru, aby svým zpěvem a hrou bavil a omamoval lidstvo, zvěř i přírodu. Orfeův...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Sotva však vešla do knihovny, musela uznat, že se ve svém předchozím odhadu mýlila. Očekávala, že v knihovně bude sama, jenže tam v rohu se hrbil osamocený hnědovlasý chlapec. Zíral do knihy, jež měl rozevřenou na kolenou, tak intenzivně, že si Lyřina příchodu vůbec nevšiml. Až tupá rána a Lyřin přidušený výkřik, který ze sebe vydala poté, co napálila přímo do police s knihami, upoutaly chlapcovu pozornost.
„Neměl by sis balit kufr?" prohodila, jakmile nabrala ztracenou rovnováhu. Odkašlala si, urovnala si uniformu a aniž by počkala na jeho odpověď, bez okolků si k němu přisedla.
Remus, poněkud rozhozený její náhlou blízkostí, přivřel knihu, kterou doposud držel v klíně. Následně se rozpačitě pousmál. "Nejedu na prázdniny domů," vysvětlil.
"Nech mě hádat. Dvojčata tě taky nalákala na tu jejich oslavu?"
"Tak nějak," přitakal Lupin, přesto ale Lyře neunikl ten prapodivný výraz, jež se mu na pár sekund mihl v obličeji. Zkoumavě si ho prohlédla a nakrčila nos, neboť přemýšlela, jestli není příliš drzé zeptat se ho, co ho trápí. Nakonec usoudila, že je taková otázka nejspíš nevhodná, proto se rozhodla zajímat se o knihu, jež měl stále položenou na kolenou.
"Co studuješ?" zeptala se tedy místo všetečných dotazů. Chtěla se na knihu v jeho klíně blíž podívat, on ale knihu bleskově zaklapl a odhodil na druhé křesílko.
"Jen nějakou knížku na zahnání nudy, nic zajímavého," pokrčil rádoby laxně rameny.
"Oceňuji, že nudu zaháníš učebnicí lektvarů," podotkla Lyra. Naklonila při tom hlavu na stranu a znovu Lupina probodla svýma tmavýma očima. Remus se snažil jejímu pohledu za každou cenu uniknout. Z nějakého důvodu měla stejný pohled jako její starší bratr; a stejně jako Siriovi nedovedl Remus lhát, i Lyře se mu lhalo těžko.
"Jo, um, pracuju na lektvaru pro Křika," vypadlo z něj po chvíli jakž takž přijatelné vysvětlení. "Abych si zlepšil známku, víš?"
To samozřejmě zaujalo Lyřinu pozornost, protože i ona častokrát dostávala od profesora Křiklana různé práce navíc. "Vážně? Co připravuješ?" zajímala se okamžitě.
Remus se zatvářil zaraženě. Nejspíš od Lyry neočekával tolik nadšení, proto mu chvíli trvalo, než odpověděl. "To ti nepovím. Ještě bys ten lektvar připravila lépe než já, a já tu známku fakt potřebuju vylepšit!" rozhodil rukama a na tváři vykouzlil cosi, co se vzdáleně podobalo úsměvu. Pak sklonil hlavu zpátky ke knize, natočil se ale záměrně tak, aby Lyra nemohla nic vyčíst.
Zmijozelské princezně samozřejmě přišla celá ta situace opravdu podivná; a jelikož jí začalo tíživé ticho, jež se mezi dvěma jedinými přitomnými v knihovně rozhostilo, být trapné, zvedla se a zamířila mezi regály, aby našla něco čtivého, čím by zkrátila dlouhou chvíli.
