Pojmenovali ji po nebeském souhvězdí. Po souhvězdí, jež se vztahuje k mudlovské báji o Orfeovi, největšímu hudebníkovi řecké mytologie.
Appolón svému synu Orfeovi daroval lyru, aby svým zpěvem a hrou bavil a omamoval lidstvo, zvěř i přírodu. Orfeův...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
"Takže předpokládám, že mi neřekneš, co se stalo?" zeptal se Potter, sotva za nimi zaklaply dveře od kuchyně. Okamžitě k nim přiběhl jeden skřítek, který se sice tvářil nadmíru otráveně, ale přesto se pisklavým hlasem zeptal, co by si slečna a mladý pán přáli. Jakmile jim James objednal dvě horké čokolády a borůvkové muffiny, vzhlédl k Lyře, která záporně zavrtěla hlavou.
Snažila se tvářit, že je všechno v pohodě, přesto ale vypadala přinejmenším naprosto vykolejená. James chtěl říct, že možná tuší důvod jejího momentálního rozpoložení, ale raději zůstal zticha a místo toho se posadil na dřevěnou lavici. Lyra ho brzy následovala; a Pottera velmi překvapilo, že si sedla docela blízko. Za normálních okolností by si sedla dobrého půl metru daleko, a ještě ho sjela povýšeným pohledem smíchaným s tím arogantním úšklebkem, který sice v jejím podání nevypadal zase tak arogantně, ale byl naprosto identický s výrazem, jež uměl na své tváři vykouzlit i Sirius.
„Dobře tedy," připustil tiše. „Budeme teda mlčet, jestli chceš."
K jeho překvapení však Lyra znovu zavrtěla hlavou, tentokrát rázně a téměř okamžitě, co přestal mluvit. „Ne!" vyjekla a její hlas zněl neobvykle přiškrceně a chraplavě, „teda jako jestli chceš, tak můžeme... Ale nemusíme... Můžeš—Myslím tím že... Jen mluv, prosím," vydala ze sebe. Následně zrudla až po kořínky vlasů, protože je přece Blacková a Blackovi se vyjadřují důstojně, nekoktají a už vůbec nikoho o nic neprosí, ne?!
Nakonec si v duchu vlepila facku. Párkrát se zhluboka nadechla, než se na Pottera znovu podívala. Ten na ni teď zíral s nadzviženým obočím a zřejmě čekal, co bude dál. „Chtěla jsem říct, že můžeš mluvit. Protože... Protože mě tvůj hlas docela uklidňuje, víš?" řekla nakonec. Zkousla si ret, neboť netušila, jaké reakce se jí dostane.
Čekala cokoliv, jen ne smích. Ten mizera se rozesmál na celé kolo. Trvalo notnou chvíli, než se zase uklidnil, ale jakmile se tak stalo, znovu se na Lyru překvapeně podíval. „Promiň, cože jsi to říkala?" zeptal se naoko nechápavě. „Netvrdila jsi náhodou minule, že je můj hlas naprosto otravný a že bys raději poslouchala křik mandragor, než mě?"
Tentokrát se zasmála i Lyra. Usrkla z čokolády, jež jim stihl skřítek donést, než něco pověděla. „To je sice pravda, ale okolnosti se poněkud změnily," pokrčila rameny.
Na odpověď si musela počkat. Potter byl totiž zřejmě příliš hladový, neboť se do svého muffinu pustil s takovou vervou, jako by se mu měl hned rozplynout před očima. Když se dosyta najedl – tedy těžko říct, jestli dosyta, zkrátka když dojedl svůj muffin – znovu se na Lyru rošťácky usmál.
„A o čem bys chtěla mluvit?" zeptal se. Dělal při tom všelijaké vtipné grimasy, takže se Lyra musela chtě nechtě smát. Snažila se alespoň svůj smích schovat za dlaň před pusou, ale ani tak se jí to moc nepovedlo.
