More to Tell

~6~

Evelyn se křečovitě držela Lokiho. On měl své paže ovinuté kolem jejího těla a pevně jí držel. To jí ale v této chvíli nezajímalo. S úžasem a se strachem pozorovala vesmír kolem. Byla tak šíleně vyděšená a z toho co se teď dělo se jí udělalo špatně. Ona s děsem pohlédla na Lokiho. On jí pohled oplatil a víc si jí tiskl k tělu. Evelyn už to nevydržela a omdlela.

Otevřela oči. Měla je jen přivřené a sledovala dění kolem. Viděla Lokiho. Rozostreně. Nesl jí v náruči. Nevydržela to a znovu zavřela oči.

Tentokrát se probudila ve velké měkké posteli. Zvedla se a promnula si oči. Když si prohlédla pokoj ve kterém se nacházela, zůstala v šoku.
Tohle rozhodně není můj pokoj.
Šíleně jí hučelo a pískalo v hlavě. Vedle postele na stolku byla sklenice s vodou, a ona ani neváhala a okamžitě ji uchopila a napila se. Když ji odložila, znovu si prohlédla celý pokoj. Tohle není možné. Tohle není možné.
Sedla si na kraj postele. Vedle postele na zemi byli její boty, které si obula a vstala. U menšího stolku byla židle, na které byla její mikina, kterou si okamžitě oblékla. Musím. Odtud. Pryč.
Přeběhla přes celý pokoj a zastavila se u velkých zlatých dveří. Chtěla je otevřít, ale někdo to udělal dřív než ona. Stál tam on. Loki.
,,Dobré ráno." Usmál se a šel k ní blíž. Evelyn začala couvat. On rychlým krokem postupoval k ní a ona zase dozadu, když v tom zakopla a spadla na pohovku uprostřed pokoje. Vyděšeně a zmateně na Lokiho hleděla. On se na ní poprvé upřímně usmál. Nebyl to ten úsměv jako měl vždy, tenhle byl, jiný. Ona rázem pocítila klid a strach z ní vyprchal. Ale stále tam kousek strachu byl.
,,Jak se cítíš?" Otázal se a sedl si vedle ní. Ona si kousek odsedla a zklopila zrak. ,,Chci. Domů." šeptla tlumeně.
,,Asgard je tvůj domov."
Zvedla hlavu a podívala se mu zpříma do očí. ,,Ne. Tohle nemůže být.. není, žila jsem na Zemi. To je můj domov. Ne tohle." musela párkrát rychle zamrkat aby zahnala slzy.
Loki jí pozoroval. ,,To možná ano. Ale původem Asgarďan jsi."
,,Ne nejsem." Šeptla rychle.
,,Ale ano, jsi."
,,Ne nejsem!" Vykřikla a zvedla se z pohovky. Sledovala ho jako kdyby do něj chtěla vpálit díru. ,,Nejsem Asgarďan! Ani pořádně nevím co to vůbec je! A víš co? I kdybych nějakej ten Asgarďan byla, je to jen původ! Za svůj domov jsem přijmula Zemi." zařvala tak hlasitě, až doufala že to nikdo jiný z paláce neslyšel. Loki se postavil. Jeho pohled byl chápavý.
,,Já vím jak se cítíš." Šeptl a chtěl k ní natáhnout ruku, ale Evelyn uhnula. ,,Tak mě vem domů." řekla zoufale. Loki tam jen stál a mlčel.
Evelyn se po chvíli otočila a utekla z místnosti někam co nejdál pryč.

Běžela městem. Narážela do různých lidí a ti na ní divně zírali. Ona si jich nevšímala. Chtěla se dostat co nejdál odtud a pak přijít na to, jak se vrátit domů. Slíbila jsem jim že se vrátím.
Běžela a běžela, až doběhla na jakousi menší louku. Byl zde velký strom, a Evelyn, celá udýchaná si pod něj sedla a opřela se o něj. Její celá hlava třeštila. Rozbrečela se. Před ní se rozhléhala velká plocha plná vody. A za ní byli kopce. Je to tu nádherné.
Najednou za sebou uslyšela kroky. Vyjekla, vyskočila na nohy a chtěla se znovu rozběhnout. Ten někdo jí chytl za ruku a prudce s ní trhnul. Byla šíleně vyčerpaná, takže padla k zemi na kolena. Otočila se a podívala se na toho člověka. Byl to Loki. Asi mi na chvíli nedá pokoj, že?
Sedl si pod strom a přitáhl si jí zpět k sobě. Bylo jí nepříjemné když se ho takto dotýkala, a tak si poposedla a zadívala se za vodu někam k horám.
,,Úžasný výhled, že?" Díval se stejným směrem.
,,To ano." Utřela si slzy do rukávu od mikiny.
Po chvíli mlčení znovu promluvil.
,,Poslyš, Asgard potřebuje ten tvůj náhrdelník. Až nám ho vydáš, i s mocí, vrátíme tě zpět domů."
Evelyn k němu vzhlédla a z krku si sundala talisman. ,,Tady, vem si ho."
Podala mu ho. Loki se krátce zasmál.
,,Takhle lehký to nebude." Vzal talisman a podíval se na ní vážným pohledem. ,,Teď to možná bude bolet." Hlesl a talisman jí přitlačil k hrudi.
Evelyn vyjekla bolestí. Její ruce začali černat a z místa kam jí tlačil talisman vylétavili černé krystalky. Skoro jako v tom snu.
Loki po chvíli přestal a ona se zhroutila k zemi. Bolest byla šíleně intenzivní. ,,Omlouvám se." Řekl Loki prostě, přetočil jí, nasadil jí náhrdelník zpět a vzal jí do náruče.
Bolest jí stále proudila nesnesitelně hrudí, a ona ten boj vzdala a nechala své víčka klesnout. Naposled slyšela tlukot Lokiho srdce.