More to Tell

~22~

Evelyn se probudila s těžkými bolestmi hlavy. Nemohla se pohnout, její tělo jakoby zamrzlo.
Přes sebe měla přehozených několik pečlivě urovnaných přikrývek a ve vzduchu se vznášela příjemná a neodolatelná vůně čaje.
Hlad už neměla. Cítila se jako kdyby nasycená už dávno byla.
Co to se mnou provedli?
S velkými obtížemi se vytáhla aspoň do sedu. Její tělo se chvělo, a když se takto náhle pohnula, začalo se třást ještě víc. Byl tu ještě jeden nepříjemný pocit. A to ten, přirovnávaný nepříjemnému mravenčení, když se jedna část těla nepohne. Tohle ale, bohužel, nebyla jedna část, ale celé její tělo. Byl to tak nepříjemný pocit. Tiskla víčka pevně k sobě a počkala až mravenčení přejde.
Jak dlouho jsem spala?
Když bolest mírně ustala, oči otevřela. Svou pravou ruku si přiložila ke krku a s menším zděšením zjistila, že amulet nemá.
Ale možná je lepší, že už ho nemá.
To on mi tohle způsobil.
Na nočním stolku vedle postele stál hrnek s čajem a vedle něj bylo pár menších koláčků. Evelyn naklonila hlavu na stranu a pro jeden se natáhla. Svraštila obočí a prohlédla si ho, pak neodolala a ochutnala ho.
Není to špatné.
Napila se čaje. Sladká a nádherná chuť prošla jejím tělem, stejně i jako horko z toho samého čaje. Cítila se náhle o moc líp. Ještě pár doušky si vychutnala čaj, než ho zpět položila na podtácek.
Vůbec nevěděla co má teď dělat. Pokusila se zvednout z postele, ale když se její nohy dotkly studené podlahy, a Evelyn si do nich zapřela svou váhu, okamžitě se jí podlomily a ona se zhroutila k zemi.
,,Ksakru.." zanadávala si pro sebe.
Opřela se o postel a pokusila se vytáhnout zpátky na postel, ale nohy jako by vypověděly službu. Ještě k tomu všemu byla velice zesláblá.
Povzdechla si a podívala se na zem, na které právě seděla.
,,Nepotřebuješ mou pomoc?" Uslyšela velice známý hlas přímo před sebou. Vzhlédla a uviděla toho vysokého, černovlasého boha, kterého teď z celého srdce proklínala. Ani nepostřehla že vůbec vešel do místnosti. Zamračila se.
Loki se sklonil a vzal jí do náruče. 
Evelyn doslova zavrčela. ,,Pusť mě! Ty..  ty.." nemohla ho nyní ani popsat slovy. Dřív by to dokázala, ale rozhodně se to nepodobalo tomu, na co právě nyní myslela.
Loki jí položil na postel a věnoval jí neutrální výraz. Ona se okamžitě od něj odtáhla a probodávala ho pohledem. Ruce zaťala v pěst, jako by ho chtěla uhodit. Ale nedokázala by to. Nedokázala by mu ublížit. Nedokázala by ublížit nikomu.
,,Měla bys odpočívat."
Hleděla mu do očí, zrychleně oddychovala z toho všeho stresu který se do ní najednou nahrnul, hlava jí znovu začala bolet a čekala, co nyní princ udělá. Jeho zorničky se rozšířily a po chvíli odvrátil od Evelyn zrak. Jeho neutrální výraz schladl a rýsoval se tam smutek. I Evelynin výraz posmutněl.
Loki vypadal, že toho chtěl hodně říci, ale když tady před ní stál, nenacházel správná slova. Věnoval jí poslední pohled, otočil se a chystal se odejít.
Evelynin tlukot srdce se  zrychlil. Všechny její emoce se smíchaly do jedné a ona ani netušila, co cítí nyní.
,,Proč.. proč si to udělal..?" Zaskuhrala a rozbrečela se. Loki se zastavil uprostřed místnosti.
,,Já ti věřila! Celou tu dobu jsem ti věřila!" Zařvala na něj a nechala proudy slz dopadat na hebkou látku pod ní. Loki sevřel ruce v pěst a párkrát s nima cukl. Evelyn mu sice neviděla do obličeje, ale doufala, že v něj nějakou směsici emocí taky vyvolala. Pokud emoce vůbec má.
,,Omlouvám se.." špitl tak potichu, až to Evelyn skoro přeslechla. Zarazila se. V jeho hlase byla slyšet bolest.
Najednou byla velice zmatená.
Celou dobu jí tu vlastně využívali, ale.. přece jí odvedl jednou na Zem za jejími přáteli.. udělal to protože věděl že už je nikdy neuvidí, nebo jí chtěl udělat radost? Vůbec jí tam brát ani nemusel. A byl na ní tak milý, a.. a..
Evelyn oslepila zelená záře a než se nadála, Loki byl pryč.
Bezmyšlenkovitě popadla polštář a vší silou, která jí zbyla, ho mrštila pryč.
Následně si lehla do postele, přetočila se na bok a přetáhla přes sebe jednu ze přikrývek. Neměla sílu nic dělat, nechtěla ani nic dělat, vlastně tu nebylo vůbec co dělat.
,,Co si počnu?" Šeptla si pro sebe a až jí překvapilo, jak bezradně to znělo.
Nastává teď pro ní těžká kapitola.

Actually jsem právě uprostřed ničeho v lese, v batohu mám jezdeckou ohlávku a koňské pamlsky, akorát jsem bez koně:d
Jsem měla jít za jednou kobylou, ale majitelé už mi to potřetí nezvedli, tak jsem se šla projít s tím, že se tam kdyžtak zastavím
Nakonec jsem si to rozmyslela, a radši teď píšu tuhle knížku za chůze:d