More to Tell

~23~

Evelyn už dlouho neopustila komnatu.
Vždy všechny služebné vyhnala a jedla jen zřídka. Když hlad měla, prostě se najedna, většinou ale svůj hlad potlačovala, snídaní a večeří se zřídka dotkla.
Lokiho ani Thora už dlouho neviděla, což je nejspíše pro ní dobře. Tak či tak, Loki jí chyběl. Ona ale nebyla schopna mu odpustit. Ne hned. Možná mu ani nikdy neodpustí.
Chtěla utéct a vrátit se domů. Bylo jí ale jasné, že jí Heimdall nepustí.
Všechnu naději už vzdala. Párkrát se dívala ven z okna a přemýšlela, jestli by jí pád z toho okna zabil, ona ale pak všechny hrůzné myšlenky zahnala.
Ležela na posteli, zabalená v přikrývce, kolem ní byli rozházené polštáře a jeden větší svírala v objetí. Zabořila do něj hlavu a na chvilku zavřela oči. Viděla tmu, uklidňující tmu. Náhle se ze černoty vynořili obrazy a ona uviděla zase své milované přátelé. Oči rychle otevřena a párkrát unaveně zamrkala.
Něco zamručela a překulila se na druhý bok. Takhle se přetočila ještě párkrát, pak to ale vzdala a skočila na zádech. Prohlížela si strop. Nikdy si pořádně neuvědomila jak vysoký vlastně je. Natáhla k němu ruku a prstem na něj 'kreslila' obrazce.
,,Už je z tebe malíř?" Ozval se pobavený hlas ode dveří. Nemusela se ani dívat, aby věděla kdo to je. Loki.
Ruku stáhla k tělu a očima přejížděla po stropu. Lokimu úsměv opadl, přesto se ale nevzdával. Sedl si na kraj postele k Evelyn a ta se hned přetočila na bok, zádama k němu.
Loki se ještě před chvílí procházel chodbama a snažil se příjít na ta správná slova. Měl smíšené pocity. Nenáviděl se za to, že si jí nechal přirůst k srdci. Nenáviděl se, že ho teď ona vlastně nenávidí. Nenáviděl se teď vlastně úplně za všechno, a nebyli to nejen věci, které se týkaly Evelyn.
Chtěl, aby mu odpustila.
Chtěl, aby ho zase měla ráda.
Chtěl, aby..
Rty pevně stiskl k sobě. ,,Odpusť.." to bylo jediné co ze sebe dostal. Nyní se ještě k tomu všemu nenáviděl za to, že se tak pro začátek nezmohl na více.
Evelyn se zvedla do sedu, otočila se na něj a vrhla na něj zmatený a zaražený pohled.
,,Odpustit? Myslíš že jsem ti po tomhle všem schopna odpustit?!" Vyštěkla na něj, až sebou trhl.
,,Musel jsem to udělat! Neměl jsem jinou možnost! Nebylo to v mém vlastním zájmu! Kdybych to neudělal já, udělal by to někdo jiný." Držel si hlas ve stejné úrovni jako Evelyn.
,,Kdo tě teda pro mě poslal."
Z té vší agrese se Evelyn ztěžka dýchalo.
,,Můj otec." Podíval se dolů, pak ale prudce zvedl hlavu nahoru a podíval se Evelyn zpříma do očí.
Když se jeho oči zadívaly do jejích, její pohled okamžitě změkl. Jako by se všechna agrese proměnila v páru a následně se rozplynula ve vzduchu.
,,Tak..tak ho přesvědč aby mě pustil..domů.." koutky úst jí cukali a zrak se jí začal mlžit. Už jí chyběl jen kousek k tomu, aby se znovu zhroutila, pokud na to vůbec měla ještě sílu a slzy.
Loki chvíli váhal, ale nakonec se k ní přisunul blíž, omotal jí ruce kolem těla a udělal to svoje slavné 'shshsh..'.
Čekal že ho Evelyn odstrčí, ale ta zabořila hlavu do jeho ruky, a své ruce omotala kolem svého pasu. To už zase brečela.
Loki jí obklopil hřejivým teplem celého jeho těla. Hladil jí po vlasech a velmi potichu šeptal slova jako 'omlouvám se a neplakej.'
Jestli to ale bude na omluvu stačit.
---------------------------------------------------------

Loki zavrtěl hlavou. ,,Otec je nemocný. Potřeboval tu magii aby se vyléčil a aby obnovil svou sílu i sílu Asgardu. Ta magie má nepředstavitelnou moc která roste a roste, a otec je jeden z mála kdo jí dokáže ovládat." Pokrčil rameny.
,,Tvým rodičům se nelíbilo jak se Odin chová a jak zachází k Devíti Světům, a tak se kdysi rozhodli mu tu moc ukradnout z jeho 'slavné' pokladnice. Odinovi to bylo.. no.. vcelku jedno, protože to nepotřeboval. Nyní když ale onemocněl, začalo to být pro něj velice důležité."
Evelyn jen vše odkývala. Chodila po pokoji sem a tam a vypadala jako nějaký voják, který vyzpovídává zajatce. Loki seděl na posteli a pozoroval jí. Chtěl jí říct že je to beznadějné, že by se měla začít učit Asgardským zvyklostem a žít tady. Nechtěl si jí ale zase od sebe odtáhnout. Byl rád, že s ním konečně zase normálně mluvila. Byl si vědom, že mu ještě neodpustila, ale to se chystal brzo změnit. Nějak.

Já: *jsem actually šťastná*
život: hahaha co

Omlouvám se že tahle kapitola vůbec nedává smysl, ale smysl nedává teď vlastně vůbec nic
proč vůbec
proč vůbec tuhle knihu píšu