Pan Mourek

1

Tiše jsem sešla po schodech do dolního patra a do školního batohu si sbalila svačinu, pití a pár dobrot pro pana Mourka. Našla jsem ho jako ještě slepé koťátko před bránou sedm týdnů zpátky. Nemohla jsem ho nechat venku chudáčka. A proto ho mám tajně u tety...ona o panu Mourkovi neví. Nosím ho všude  s sebou, i do školy. To je taky tajně. Chvilku jsem se rozhlížela, kde Mourek je. Zahlédla jsem ho na křesle vedle pohovky, kde ležela teta Elie. Všude se povalovaly prázdné lahve od alkoholu, típnuté cigarety, podivně páchnoucí člověk a střepy. Rychle jsem popadla svého kocourka a s batohem na zádech vyběhla ven, abych stihla autobus.
- Ve škole
Zamkla jsem se na záchodě a vytáhla pana Mourka z polootevřeného batohu a s ním i pár dobrůtek. „Tu máte pane Mourku" pohladila jsem svého kocourka a podala mu dobrůtku. Otřel se mi o batoh a lehl si. Mile jsem se na něj usmívala, dokud mě nepolekalo druhé zvonění, a tak jsem vyběhla ze záchodků a běžela rovnou do třídy. „Dnes si podrobně probereme zájmena..." Hodiny se táhly a já se těšila, až se zavřu do pokoje, schovám do velké skříně a budu si hrát s panenkami. Z přemýšlení mě přerušilo dlouho očekávané zvonění. S taškou na zádech jsem vyběhla ze třídy pro pana Mourka. Ležel v rohu kabinky a ledabyle se mi koukal do očí. Někdy mi připadalo, jako by už vše znal a viděl. Jenže to je blbost, vždyť viděl jen školu, tetin dům, autobus a obchod. Popadla jsem svého chlupatého miláčka a rychlým krokem se vydala na autobus.
Když jsem nastoupila, řidiči jsem podala průkaz (zaplatíte to a nemusíte si nějakou dobu kupovat lístky). „Holčičko to ti před dvěmi dny propadlo", vrátí mi řidič průkaz a prstem naznačí, ať odejdu. „Já vám dám zítra peníze, prosím svezte mě, přísahám, že zaplatím...já" snažila jsem se ho přemluvit. „Jdi!" vztekne se řidič, když kvůli mě nemohou do autobusu ostatní. Sklopím zrak a vyjdu z autobusu. „Pane Mourku dnes půjdeme pěšky... aspoň budeme mít svalnaté nohy!"usměju se povzbudivě na kocourka. Náhle ucítím štípavé táhnutí za vlasy. Z ničeho nic jsem na zemi, mého kocourka drží kluk na kole a ujíždí do lesa. „Ne! Stůj počkej! Prosím!" skoro brečím, protože nemám šanci ho dohonit. A však za pokus můj Mourek stojí!
Tehdy jsem nepřemýšlela a instinktivně vběhla za panem Mourkem do lesa. Nemohla jsem ho ztratit... vždyť to byl můj koucourek... vždyť se se mnou v noci tulí... jediný mnou, kdo mě ještě má rád. Běžela jsem lesem za Mourkem. Jak zrychloval, zdál se jako mezi stromy mihotajicí se skvrny. Nohy mě bolely, jako nikdy víc. Začínaly se mi jemně podlamovat. Po lese se rozlehl můj kraťounký výkřik, když jsem zakopla. Udýchaná a celá zrudlá jsem se zvedla a oprášila. Proč to udělal? Proč mně? Ne! Proč Panu Mourkovi? Stála jsem a brečela. Začala jsem ho hledat. Jestli ho třeba už nepustil a neutekl. Měla jsem pocit, že čím víc ho hledám, tím víc ho ztrácím. Bloudila jsem po lese už několik hodin. „Pane Mourku? Čičičí! Mňamka" křičela jsem z posledních sil v hlasivkách. Posadila jsem se a opřela o kmen stromu. Beznaděje a smutek mě kolébala ke spánku. A pak se začalo všechno rozmazávat...