Pan Mourek

7

Dnes půjdeme do práce. Nevím, co od toho čekat. Pochopitelně jsem nikdy nepracovala. Mám představu, která se rovná: splnění úkolu a odměna. Nic víc, nic míň. Stejně je to tak fascinující a šokující  ,jak rychle se mi vše v životě změnilo. „Dostává se plat ,jak si zažádáme. Máme něco okolo dvou a půl tisíce týdně"řekne když mi češe vlasy. „To znamená?"nadzvednu obočí. „Že můžeme dostávat plat, kdy chceme, ale čím častěji, tím míň. Budeme mít na měsíc stejně, ale můžeme si to rozdělit, jak chceme"vysvětlí. „Jo jasně"přikývnu. „Líbí?"optá se Lucka. Udělala mi cop. „Jo je skvělí! Teď já tobě"postavím se a pustím ji si sednout.
-v práci
Odnést a přinést. Docela jednoduché. „Dobrou chuť"popřeju mile zhruba čtyřicetileté paní. „Nevypadá to tak dobře , jako na obrázku"odfrkne si. Otočím se zády a protočím očima. „Phe...za to platit nehodlám. Zavolejte mi nadřízeného"řekne nepříjemně. „Jistě Paní"odkráčím. „Lucko ta bába chce mluvit s nadřízeným"oznámím. „A co jí tady smrdí?"koukne se na mě koutkem oka, když frituje hranolky. „Asi ty mrtvý krysy"pokrčím usměvavě rameny a zase vejdu do jídelní části. „Dobrý den pane ,co si přejete?"vytáhnu zápisník. „Jednou hranolky s kečupem a dvakrát mrkvový koláč"pročítá si jídelníček. „Jasně"řeknu si pro sebe a odkráčím. „Jednou hranolky a kečum s dvoumi mrkvovými koláči!"zakřičím ,aby mě každý slyšel. „Alice?"poklepem mi Lucka na rameno. „Za chvíli pro nás přijede Dominik"oznamuje s úsměvem, že už nám práce končí. Jen mě moc netěší, že poznám Dominika.
Ten člověk je jednou z katastrof mého života.

„Dominiku to je Alice"představí mě. „Čau kotě"mrkne. To je ale slizký a odporný člověk. „Ahoj"řeknu téměř neslyšně. „Kam to bude baby"koukne se na Lucku. „Ke mě do bytu"políbí ho. No fuj! Dělá se mi z toho zle. „Co v práci?"zeptá se svým vlezlým hlasem. „Jo šlo to"pokývne hlavou Lucka. Nudná a otravná jízda. Konečně u Lucky. „Budu dneska u tebe, máma má dneska návštěvu"řekne z ničeho nic. Kouknu se na Lucku srdcervoucím pohledem, ale ona na to přesto kývne.

V noci mě vzbudily hlasy z kuchyně. Po chvíli jsem si uvědomila, že je to hádka. Vstala jsem a nenápadně se blížila ke kuchyni. „Je to moje věc!"zakřičí sebejistě Lucka. Spatřila jsem, jak Dominik odvrátil pohled od Lucky ke mě. Bleskurychle jsem se schovala za zeď, po které jsem se sesunula k zemi a poslouchala hádku. „Dominiku ty mi nebudeš rozkazovat!"křičí zlostně. „Sklapni už ty č***o"vykřikne. Úplně jsem pocítila její energii, jak ji vysává. Všechnu tu její pozitivitu. Jak já ji obdivuji. Je chudá, bez rodiny, je s tím hajzlem a přesto mi věnuje úsměv. „Přestaň na mě řvát"zavzlyká. Nakouknu do kuchyně. „A dost ty malá k***o myslíš si, že nás budeš špehovat!?"rozzuřeně se rozeběhne za mnou. Rychle vstanu a běžím směrem ven z bytu. Skrčím se za výtah a čekám, až odejde. Slyším, jak jede výtahem dolů. Nejspíš mě hledá. Vylezu ze skrýše a otevřu dveře od bytu, které, k mému štěstí, jen přivřel. Rychle doběhnu do kuchyně za Luckou. Sedí opřená o lednici. Tiše vzlyká. Nohy obíjmá rukama a tiskne si je k tělu. „To bude dobrý Lucí"sednu si k ní. „Pššš"obejmu ji a utřu jí slzy. Položí si hlavu na mé rameno a pohladí mi tvář. „Promiň..."řekne tichounce.