Pan Mourek

12

Mourek seděl pod lavičkou a pozoroval mě. Ty jeho krásné oči... zelené...ten jeho pohled. Jako by všechnu tu bolest co mám chápal. Kéž bych se vzbudila. Vedle mě by byla Lucka a Brácha... a tohle by se nikdy nestalo.
Ale stalo. Proč se s tím nejde vyrovnat? Zní to tak jednoduše... ostatně jako vše.
Pomalu se mi klíží oči únavou a starosti se rozplývají. Sny mě hladí po lících a šeptají že se nic neděje, šeptají že je vše v pořádku, šeptají sladké lži. S představou velké postele s nebesy v krásném pokoji se usíná lépe a proto se pravda rozplynula jako nechtěný a neuznávaný obláček odsouzenýo pozbytek noci mlčet a nechat lež konejšit mou duši.
Pravda je hnusná, slizká potvora která ti nepomůže ale ublíží a lež se promenáduje svými ladnými kroky před tebou a nabízí ti pomoc a však ti nakonec se smíchem podrazí nohy ještě hůř než pravda... Vlasně je to dost nefér vůči lidem co se v propasti těchto dvou nachází.
A tak po chvíli už spím na lavičce vlakového nádraží jako bezdomovec. Uvědomuji si že tím bezdomovecem jsem ale přiznávat si to nebudu jinak bude mé pozitivita pod bodem obvyklého mrazu v Rusku. Jestli jsem se mohla ozvat policii že jsem se ztratila? Ano to mohla ,ale radši umřu na hlad žebrajc o krajíc chleba na Václavském náměstí než aby mě ta šílená žena (kterou podezřívám z pedofobie) umlátila k smrti.

„Meow!"ozve se pod postelí s nebesy co se při otvírání očí změní na lavičku.„Kam jede tenhle vlak?"zeptám se náhodné osoby. „Do Berlína"pohladí mě asi nedávno plnoletá dívka po vlasech. Poděkovala jsem s milou přetvářkou a popadla Mourka. Taktéž jsem si všimla že barva na konečcích mizí. V davu lidí jsem ho propašovala úspěšně dovnitř čemuž jsem sama nevěřila. Když přišel muž prohlídnout si můj lístek schovala jsem ho do batohu postaršího pána co spal na sedačce naproti mě. Asi jel ve vlaku už nějakou dobu. Nemohla jsem se taky jen tak  nekouknout co tam je. Nic moc...mohl tam mít třeba pečenou kachnu. Ale pár sušenek postačí. „Potřebuju je víc než vy"šeptala jsem si pro sebe.