Pan Mourek

3

„Haló? Holčičko?"uslyšela jsem tichý hlas. Přišlo mi , že ženský... možná měl dětský přízvuk...trochu ustaraný. Víčka jsem od sebe pomalu odlepovala. Spatřila jsem barvičky, pomalu rozmazané barevné obrysy a po minutě celý obraz. Zrzavá, zelenooká dívka. Černá, ušmudlaná a patrně i zašívaná mikina s tmavě fialovými na kolenech roztrhlími legíny. Měla kulatý obličej, protáhlý nos, velké oči, husté obočí, vyhublá a drobná postava, mastné vlasy, velké plné rty a přes ně jizva. Odhadem asi patnáctiletá dívka.
Kdybych věděla už tehdy...
„Žiješ? Jsi v pořádku?"nadzvedla obočí. Nebyla jsem doma, v lese ani v příkopu. Jsem. Na zemi v nějakém bytě nebo domě. Trochu rozpadlé a zaprášené. „J-jo,jo"vykoktám. „Dobře...ehm, nemáš hlad žízeň?"zeptala se mile. „Ne dobrý"řekla jsem první, co mě napadlo. Jsem to ale kráva! Vždyť mám hlad! A žízeň! „Opravdu nic?"zeptá se znovu. „Ne..."kousnu se do rtu. „Přinesu ti čaj a chleba"usměje se. „Po-počkej!"svižně se zvednu. Dotyčná se otočí. „Kde jsem? Kdo jsi?"řeknu rázně. „Jmenuji se Lucie. Jsi v mém bytě"odpoví a má v plánu se zase otočit. „Jak jsem se sem dostala?"řeknu ještě rázněji. „Já můj přítel Dominik jsme tě našli. Bylo mi blbé ti nepomoct. Až se najíš, tak tě odvezeme domů...teda jestli můžeš domů"pokrčí rameny. „Hledám svého koucourka"řeknu tiše. „Utekl?"ozve se z vedlejší místnosti. „Ne... unesli mi ho"zamračím se, když vejdu do "kuchyně". „Proč?"pokládá hrnek s čajem na stůl. „Já,já prostě ne-nevím"popotahuji. Povzdechne si a řekne „Měla by si se převléct půjčím ti oblečení"chytne mě za ruku a táhne do další místnosti. Otevřela skříň. Byly tam: růžové šaty, džíny, tmavě modré, fialové a červené tričko,šátek na hlavu,boty na podpatku. Vytáhla džíny a fialové tričko. Doplnila to šátkem, spodním prádlem a tmavě zelenou mikinou ze šuplíku. „Tu máš"podá mi to. Otočí se zády a já se začnu převlékla. „Kolik ti je?"zeptám se. „Za necelý měsíc sedmnáct. Co ty?"je stále otočená. „Třináct"odpovím. Kouknu se do zrcadla... oblečení si nevšímám. Vidím brunetku s modrýma očima a malou pusou. Jsem to já. Bylo to divné...že jsem tu...bez Mourka...s ní... vystrašená. Jak se jedno  vběhnutí do lesa mohlo takhle zvrhnout.
To jsem nevěděla jak až zvrhnout.
„Docela dobrý nemyslíš?"usměje se. „Joo"přikrývku. „Budeš mi o sobě povídat?"kouknu na ní. „Klidně ale ty pak o sobě"mrkne. Prosadíme se na deku co je na zemi. „Takže...táta se mě zbavil co mi bylo patnáct, máma umřela při porodu, brácha spáchal sebevraždu, přítele mám už od čtrnácti, je milej, hodnej, pozornej, trochu výbušnej. Moc pěknej"řekne rychle. „Ou...no. Vyrostla jsem v děcáku. Můj brácha byl voják a z misí platil chůvu, aby se o mě starala. Když umřel, šoupli mě k tetě. Našla jsem tam Mourka. Hrozně ho miluju a tetu hrozně nesnáším"snažím se to shrnout. „Přítele nemám" dodám. Kývne. „Je mi líto tvého bráchy..."pohladí mě po zádech. „Jsou tři ráno jdu si lehnout"oznámí a položí se na deku. Chvíli piju v "kuchyni" čaj ,ale pak, když jsem si jistá. že Lucka spí, se začnu porozhlížet po bytě.