Pan Mourek

13

Pomalu se vlak rozjížděj. Krajina se mihotala v okénku a já se s povzdechem zakousla do sušenky. Co budu dělat v Německu? To byl zase nápad. Co čekat od tak beznadějného člověka jako já. Začínám potřebovat na malou...a zrovna jsem se uvelebila. Vstanu že sedačky a kouknu se na pana Mourka abych se ujistila že tu zůstane. Procházím uličkou. To mě někdo chytne za kalhoty. Otočím se. Je to malí blonďatý chlapeček. „Ahojky"zamávám mu mile. Úsměv mi oplatí, zamává mi a zakreje si oči. Jeho (nejspíš) máma se blížila a já jsem radši pokračovala a hleděla si svého. Když jsem se vracela na místo už pršelo. Pán se ještě neprobral. Cítila jsem se nezvózně.
Jedna, dvě, tři, čtyři, nádech, výdech a ponořit se do sladkých snů.
Zvláštní je že jedna kapka nic nezmůže. Ale triliarda, bambiliarda kapek nám může vážně ublížit. To je smutné. Že i voda umí spolupracovat víc než lidé. My lidé jsme jako oheň. V malém množství nic neudělá ale stačí malá chvilka a vymkne se kontrole, bezhlavě zničí vše okolo a ten kdo ho uhasí je voda. Oheň je totiž pořád sám. Ať už velký nebo malí. A proto ho miliarda  spolupracujících kapek porazí dřív či později.
„Příští zastávka Berlín!"ozve se. Unaveně si protřu oči. Kde je Mourek? Mrštně jsem se zvedla ze sedadla.
Tenhle příběh mě nikdy nepřestal udivovat. Divné je že to je můj příběh.
Rozhlédla jsem se, vydala se uličkou a vynerveně se rozhlížela po Mourkovi. Prošla jsem celý vlak, prohlédla pečlivě každou sedačku a se svěšenou hlavou se vracela zpět na místo. „Meow"ozve se z mého sedadla. „Mourku! Ty jsi mě vyděsil k smrti! Já se zblázním!"šeptem zakřičím na mourovatého kocourka. Posadím se a v zápětí
slyším: „Berlín!"zvolá muž. „No to jsem si nemusela ani sedat"šeptnu si pro sebe. Když Mourka chytnu pořádně se skrčím mezi lidmi aby si mě nikdo nevšiml. „Ách, čerství vzduch"nadechnu se z hluboka. „A teď mi řekni co tu budu dělat chytrolíne"kouknu se na Mourka.