KLUK Z TICHA✔

Pokus o přežití číslo 3

Seděli jsme vedle sebe. Byl slyšet jen každý náš nádech a výdech. Mlčeli jsme. Nejspíš jsme byli přespříliš zaměstnáni vlastními myšlenkami.
To ticho jsem dokonce stopovala. Neuvěřitelných 57 minut. Nejspíš to bylo také tím, že vedle sebe seděly dvě tiché a neseznamovací osoby. Čekala jsem, jestli promluví, protože jsem nevěděla, co bych měla říkat. Trochu jsem doufala, že prostě bude ráno my se nějak dostaneme ven nebo v nějaký zázrak, který nám otevře dveře.
K mému překvapení opravdu promluvil: ,,Ještě jsem tě tady neviděl."
,,To bude tím, že jsem tady pár dní."
,,Aha. Takže tě lakála kanadská divočina?" uchechtl se.
,,Spíš dědu."
,,A co tomu říkají rodiče?"
,,Nic."
,,Tak to jo. Já bych byl celkem nadšenej, kdybych odsud moh vypadnout."
,,Je tu hezky. Copak se ti tady nic nelíbí?"
,,Tos uhádla. Není tady nic, co by mě tady drželo," zadíval se na mě. ,,A taky nikdo." Byl tak zvláštně chladný.
Naše válka v mlčení pokračovala.

Dobrých 33 minut byl zticha. A zase mu to asi nedalo, nebo co já vím.
,,Nemáš hlad?"
,,Možná trochu."
,,Mám tady sušenky. Půlku si sněz."
,,Děkuji, ale nechci."
,,Já se tě neptal. Byl to rozkaz, dámo."
Neměla jsem sílu na to se hádat a ještě k tomu s ním... Proto jsem pípla jen tiché: ,,Dík." Moje oblíbené sušenky mi samozřejmě chutnaly, ale bylo mi blbé je někomu jíst.
,,Nemáš žízeň, dámo?"
,,Nejsem dáma a nemám žízeň."
,,Dobře. Ale ty ses mi nepředstavila jménem, víš?!" nadzvedl koutky.
,,Zítra odsud vyjdeme a už se nepotkáme nebo spolu alespoň nepromluvíme."
Přemýšel a následně přimhouřil oči, které po krátké chvíli vykulil. ,,Co je? Nemám snad pravdu, Romeo?"
,,Nevím. Uvidíme. Možná bychom měli jít spát." Ještě mi vnutil pití. Potom mě za ruku i s našema věcma na zádech a ,,svítilnou" v ruce táhnul někam do neznáma. Ani jsem se neptala kam, protože by to stejně bylo marné.
,,Co tady děláme?"
,,Nejspíš tady budeme spát. Je tady gauč," posvítil do rohu.
,,Jakoehmehmkaždýjindeehmehem?"
,,Vidíš tady snad někde nějaký druhý?" ušklíbl se.
,,Ne. Tak já půjdu spát na zem."
,,Ten gauč je dost velký pro nás oba, když sundám ty polštáře samozřejmě." On si to náramně užíval, zatímco já jsem se chtěla někam hodně hluboko propadnout a ztratit se z jeho dosahu.

A opravdu. Polštáře sundal a hned tam bylo ještě víc místa než před tím. Takže jsme vedle sebe leželi s několikacentimetrovou mezerou mezi námi, víc bohužel nezbylo, a snažili se usnout. Začalo se mi chtít na záchod. Ale ten byl na druhé straně knihovny.
Začala jsem se tedy pomalu zvedat, ale neznámý krasavec to zaregistroval.
,,Kam jdeš?"
,,Ehm. Na záchod."
,,Mám jít s tebou?"
,,Ne."
,,Radši bych šel. Nerad bych tě tu ráno našel mrtvou a-"
,,Na záchod si umím dojít."
,,Neříkám, že ne."
,,Ale ano. Říkáš."
,,Prostě to tady neznáš a je tma. Sám mám problém."
,,Fajn! Tak jdeme."
,,Budu ti svítit."
,,Hm."
,,Jsi naštvaná, princezno?" Jak že mi to sakra řekl!?
,,Nehm."
,,COŽE?"
,,Ne."
,,Dobře."
,,Bacha. Židle."
,,Vidím," už mě pěkně štval. ,,Jauuuuuuuuu!"
,,Já jsem ti to říkal." Jenže to už jsem seděla na zadku a proklínala se. ,,Bolí tě něco?"
,,Noha."
,,Tak se opři."
Došli jsme na záchod, kde mi ten idiot předal světlo a řekl, že bude čekat vedle. Jo, je vážně příjemné čůrat s věděním, že někdo stojí půl metru ode mě, i když za dveřmi.
,,Hotová?" on se mi posmíval.
,,Nejsem mimino."
,,Fajn. Jen jsem se zeptal." Sám si taky došel na záchod. Když vyšel, jen tak mě vzal do náručí a nesl si mě na ten skvělý gauč. Neměla jsem sílu mu něco říkat.