KLUK Z TICHA✔

Pokus o přežití číslo 13

Věnováno všem mým čtenářům, kteří se mnou mají trpělivost. ❤ Děkuji.

V momentě, kdy jsem prohlásila hlasité a nervozní ANO, byl všemu tomu počátečnímu strachu konec.
Okolo nás zněl potlesk a Lars mě láskyplně políbil na líčko. Což se nesetkalo se souhlasem přihlížejících a hostů. Jeho rty se přitiskly k těm mým a společně se pohybovaly vstříc nové budoucnosti jejich majitelů. Zaplavil mě zvláštní pocit štěstí a radosti. Nejspíš jsem doufala v lepší pokračování mého životního příběhu. A život po boku Larse mohl být dobrým začátkem. Společně, sobě po boku jsme šli na místo, kde se měla konat hostina. Lars mě zvědavě pozoroval s otazníky v očích a já jsem se jen snažila se usmívat a nedávat mu důvody k obavám.
U stolu mi podržel židli a postrčil mě ke stolu. ,,Děkuji." ,,Je mi ctí, paní Brownová," posadil se po mé levici a políbil mi ruku. James, který seděl po mé pravici se uchechtl a jeho těhotná manželka ho okřikla a surově uhodila.
Musela jsem se zasmát. Byly jako zamilované malé děti, ale nejspíš to právě tím bylo tak krásné. Nebudu lhát, záviděla jsem jim jejich lásku, jejich provokování, i jejich zamilované úsměvy a pohledy. Tohle je to, co následujících pár let nezažiju. Budu věrná manželka muže, který mě nemiluje a nikdy mě milovat nebude.
Moje závist musela svítit jako lucerna v černočerné tmě, protože Lars mě zvláštně sledoval. Z jeho pohledu jsem však nebyla schopna vyčíst, co se mu může honit hlavou. Rodiče Larse si mě prohlíželi s evidentním despektem, oba. Nechápala jsem, proč si Lars nemohl vzít nějakou víc vyhovující dívku. Proč zrovna já? Proč si vybral někoho tak obyčejného a nešťastného. Proč... ,,Děje se něco?" zeptal se starostlivě. ,,Ne, jenom mě vaši nesnáší. Jinak nic výjimečného." ,,Najdete si k sobě cestu. Moc tě neznají, takže ještě nevědí, jak úžasná jsi," mrkl na mě a oslnivě se usmál. Pečlivě jsem se na něj zadívala s úplně vážnou tváří a po chvíli uvažování ze mě vypadla tichá otázka: ,,Jak moc dobře mě znáš ty, Larsi?" Jeho výraz v tom okamžiku zhrubl a napjal se. Jenže tohle byla skutečnost, která nám nezadržitelně dýchala na záda svým ledovým dechem. A ačkoli jsme se mohli snažit sebevíc, oba jsme moc dobře věděli, že máme do zamilovaných novomanželů daleko. A ani jeden z nás nebyl dobrý herec. Svou otázkou jsem ho vytočila do běla, moc dobře jsem to věděla.

Celý ten den byl krásný. Plný dětí a blízkých lidí. Plný úsměvů a nádherných slov. Plný mých myšlenek. Každý z nás byl na jiném konci, s jinými lidmi. A zatímco já jsem měla sklenku šampaňského, Lars byl slušně nametený, ačkoli obvykle nepil. Bála jsem se, že nebude šťastný. Že mu nedám všechno, co bych měla. Lily s Jamesem byli pořád spolu, ani na krok od sebe. I když těžko říct, jestli ho jenom Lily nechtěla držet trochu zkrátka, aby se moc neopil. Já jsem zase vedla sáhodlouhé rozhovory s nějakým Oliverem, který se zdál velmi sympatický a podle všeho to byl bratranec Larse a Jamese. Byl to milý, chytrý, asi třicetiletý blonďatý chlapík, s kterým se dalo v jeho stavu mluvit úplně o všem. Nejvíc mě však zarazila jeho opilecká slova mířená na mého manžela: ,,Udělala jsi chybu, že sis ho vzala. Nehodíte se k sobě. A on nikdy nebyl dobrý člověk. Ani nikdy nebude. Nechápu, proč jste vzali." ,,Proč se lidé berou? Z té nekonečné nehynoucí lásky..." ,,Proč jste teda kilometr od sebe a jenom po sobě zoufale pokukujete?" ,,Protože to tak prostě je. Dáváme jeden druhému svobodu." V tu chvíli se za mými zády někdo objevil, protože Oliver úplně ztuhnul. ,,Nazdárek bratránku," chytil mě okolo pasu a vtiskl mi polibek na krk. ,,Larsi. Zrovna sem se tu bavil s tvojí manželkou, že nechápu, jak si někoho takovýho mohla vzít." Na slovo manželka dal jasně slyšitelný ironický důraz a v tu chvíli, kdy jsme tam takhle stáli, se Oliver stal pouze mým velkým omylem. Už nebyl milý. ,,Marlene? Jdeme pryč jo...," chytil mě za ruku a táhl mě za sebou jako psa na vodítku přes celou zahradu, kde všude postávali lidi. Tak teď jsme stáli na stejné straně a ještě ke všemu vedle sebe. Lily si toho incidentu nejspíš všimla a zaujatě nás pozorovala od zahradního stolku kousek od nás. Lars si mě majetnicky přitáhl k jeho pravému boku a souběžně držel ten můj. Okolo byli jeho kolegové a přátelé, jenže opilí akorát vedli oplzlé řeči a mně to nebylo příjemné. Z téhle pakárny mě zachránil James: ,,Marlenko? Lily se ptá, jestli bys jí nepřinesla dortíky," mrkl na mě a na Larse hodil takový zvláštní pohled. Lars tedy s vulgárními prupovídkami povolil svůj stisk a nechal mě jít. ,,Děkuju Jamesi." ,,Nemáš za co, švagrová." ,,Trochu jo. Když je opilej, chová se jako idiot." ,,Většinou nepije. Asi ví proč." ,,Je to jeho věc." ,,Neměl by tě takhle omezovat. Oliver je přece naše rodina." ,,Neříkal o Larsovi zrovna hezký věci. Byla jsem ráda, že mě odvedl." ,,Když jde o něco, co miluje, nezná hranic. Je hrozně majetnický." ,,Kterýho z nich myslíš?" ,,Přece Larse," zpražil mě trochu naštvaným pohledem, který ho však hned opustil. ,,No. Nejsem si jistá, jestli zrovna tohle umím posoudit. Jaký mám Lily vzít ty dortíky?" ,,Asi ty ovocný." ,,A proč jsi šel se mnou?" ,,Aby se ti někdo cestou nepokusil ublížit. I když si myslím, že Lars by si toho okamžitě všiml, když i mě, svého bratra, považuje za nepřítele." ,,Cože?" ,,Tak se podívej, jak se na nás kouká." A já jsem se otočila a opravdu jsem ho uviděla. S tím jeho typickým nečitelným úšklebkem a sevřenou dlaní v pěst. To byl až tahle nesnesitelný, když byl opilý? ,,Nebudeš to s ním mít jednoduchý. Je to složitý muž." ,,Proč není jako ty?" ,,Protože jsme každej úplně jinej." Už jsme se vraceli k Lily s její náloží dortíků. Byla tak nadšená, že vidí jídlo. ,,Děkuju Marlenko!!!" ,,A co jako já?" ozval se James. ,,Tobě samozřejmě taky, můj manželi." ,,No to teda. Víš jak těžký bylo ji vysvobodit ze spárů Larse?" ,,Ehm Ehm." Lars stál přímo za Jamesem a nevypadal být zrovna dobře naladěn. ,,S dovolením bych si svou manželku rád odvedl. Už je pozdě. Jdeme spát, Marlene." Lily s Jamesem ho nechápavě pozorovali a mě vytočil do ruda. ,,Nejsem malý dítě, abys mě buzeroval, kdy mám jít spát." ,,Fajn. Jdu sám," uraženě se sebral a odešel. ,,Tohle bude těžkých 10 let." ,,Není špatnej. A má tě moc rád, jen to projevuje špatným stylem." Jenže mohla jsem Jamesovi věřit, když to byl jeho bratr? Ještě chvíli jsem pobyla ve společnosti těch dvou hrdlí a musím říct, že jsem se náramně bavila. Můj manžel opravdu zmizel a já jsme usoudila, že bych ho měla jít zkontrolovat. Sakra... Vždyť on by se mohl udusit zvratkami. Přidala jsem do kroku.

Ležel rozvalený přes velkou manželskou postel posypanou plátky růží a měl úplně rudé oči. Vždyť on snad plakal. Po jeho tváří stékaly potůčky horkých slz a on najednou vypadal tak zranitelně. Potichu jsem zamkla a vešla jsem do ložnice. ,,Co tady děláš?" utíral si svou slabost z tváře a otáčel se ke mně zády. ,,No. Je to i můj pokoj. Tudíž i moje postel." ,,Nečekal jsem, že příjdeš tak brzo." ,,Bála jsem se, jestli se ti něco nestalo. Vidím, že jsi v pořádku, takže jestli chceš, můžu odejít, klidně hned." Otočila jsem se k němu zády, vzala jsem si lehký svetřík a stejně tak rychle jako jsem přišla, jsem i odešla. Prošla jsem celým statkem a posadila jsem se do zelenkavé trávy. Už jsem na sobě měla jiné šaty než svatební, po obědě jsem se převlékla. Padala rosa a já jsem poslouchala tóny cvrčků. Vzpomínala jsem. Vzpomínala jsem na rodinu, na dětství, na nás dva. Nevím, jak dlouho jsem tam seděla a přemýšlela, když se vedle mě posadil Lars, asi s metrovým rozestupem. Jeho oči byly stále rudé od pláče a zdálo se, že z něj alkohol částečně vyprchal. ,,Co tady děláš? Nastydneš." ,,Ty taky, Larsi." ,,Hledal jsem tě. Trochu jsi mě vyděsila." ,,Slyšel jsi snad o sériovém vrahovi nevěst?"
,,Heh. Vtipná za každé situace." Posunula jsem se těsně vedle něj a položila jsem mu hlavu na rameno. Chvíli jen tak seděl, ale nakonec přese mě přehodil svou dlouhou svalnatou ruku a přejížděl po mém chladném těle. ,,Marlene?" ,,Hm?" ,,Ty usínáš..." ,,Možná." ,,Pojď spát." ,,Nechce se mi." ,,Prostě pojď. Nebudu se s tebou hádat." ,,Hm..." ,,Ach bože." Cítila jsem, jak mě nese v náručí a už jsem ani nebyla schopná vnímat jeho slova.