KLUK Z TICHA✔

Pokus o přežití číslo 17

Byl temný deštivý večer a my jsme spolu s Larsem seděli v obýváku a každý si dělal to své. Já jsem překládala poezii od mladého nadějného básníka, on vyřizoval maily. Seděli jsme vedle sebe a naše stehna se zřetelně dotýkala. Ani jeden z nás nebyl schopný uhnout. Nebyly pro to vysvětlitelné důvody. Po chvíli mi začala být zima, a tak jsem se zvedla, že si dojdu pro svetr nahoru do pokoje. Moje plány pozastavila horká silná paže, která mě stáhla zpátky a objala mě. ,,Nechoď." ,,Chci si jít pro svetr." ,,Nechoď. Nechci tady bejt sám." ,,A já nechci zmrznout." ,,Dobře. A co deka?" nekompromisně mě držel za ruku a očima mi přikazoval, abych zůstala. ,,Prostě si dojdu pro svetr a ty mi v tom nemůžeš zabránit," to už jsem byla naštvaná. ,,Tak dobře." Nevypadal extra spokojeně, ale to mě rozhodně nezastavilo. Nebylo mi zrovna nejlépe a jeho blízkost mi zrovna dvakrát nepomáhala v pocitu tepla a bezpečí. Vyběhla jsem schody po dvou a vešla jsem do pokoje, který jsem v nejbližších dnech měla v plánu doplnit postelí. Poslední dny jsem sice vždy usnula v obýváku na sedačce, ale Lars mě pokaždé odnesl do jeho velké voňavé postele. Nejspíš začal posilovat s těžkou váhou. Sice si nemůžu stěžovat na nepohodlí nebo bolavá záda, ale jeho blízkost je pro mě až příliš nesnesitelná. Vzala jsem si ze skříně oblíbený zelenkavý teplý svetr, zabalila se do něj a schoulila se na parapetu u okna. Bylo odtud vidět na příjezdovou cestu. Tu jsem sledovala hlavně z jednoho důvodu. Každou chvílí se měli ukázat Lily s Jamesem a Ellie. Už jsem se na ně tak moc těšila. V tomhle domě bez nich bylo mrtvo, o Jamesovi jsme celé 4 dny skoro nevěděli, doma nejspíš jenom přespával, přes den byl v práci nebo v porodnici. A Ellie? Ta každým dalším dnem krásněla, jak jsem se dozvídala z osobních návštěv a milionů jejích fotek v galerii. Byl to zvláštní pocit, najednou být opravdová teta. Měla jsem pocit, že jim musím být na blízku, jim všem. Oni byli moje rodina, bohužel díky Larsovi, který se sice snažil a dělal pro mě první poslední, jenže to nebylo to, co jsem od života s ním chtěla. Nechtěla jsem peníze, drahé dárky. Nechtěla jsem, aby dohlížel na můj režim jídel a nosil mi svačiny. ,,Má o tebe strach," říkala mi Lily s povzbudivým úsměvem. Chtěla jsem jí věřit. Chtěla jsem jí věřit, že mě má rád, ale nešlo mi to. Protože mě bral jako závazek, určitou povinnost. Nebral ohledy na můj život. A ačkoli jsem i díky němu byla nechutně bohatá holka, absolutně nic mi to nedalo. Nedalo mi to jistotu, štěstí, lásku, nezbavilo mě to strachu.
Pozorovala jsem obraz krajiny, který mi nabízel výhled z velkého čistého okna a začalo se mi stýskat po mém starém životě. Jenže kdybych se k němu vrátila, přišla bych o blízké lidi, které jsem získala. Přišla bych o možnost být tetou, být manželkou, švagrovou, neměla bych úžasně velkou knihovnu plnou knih. Teď možná zním povrchně, ale asi se snažím najít důvody, proč zůstat a neodcházet, nevzdat to. Protože tahle zkušenost mi nahrazuje něco, co nedokážu pojmenovat. Povzdechla jsem si a otočila se směrem ke dveřím, chtěla jsem se vrátit dolů. Ale lehce jsem se lekla při pohledu na Larse opřeného o futra. Stál tam se zvláštním prázdnem v očích. Nebo to byla bolest? Bylo to zoufalství? Sledoval mě a skepticky si mě prohlížel. ,,Jsi v pořádku, Marly?" ,,Neměla bych být?" ,,Vypadáš nešťastně," upřeně mi zíral do očí. Nepřesvědčivě a neupřímně jsem se usmála. ,,Všechno je v pořádku." ,,Vypadáš nemocně. Vážně je ti dobře?" ,,Jo, neměj strach." Nevěřil mi, ale dál už se neptal. Přešel za mnou k oknu a několikrát za sebou naprázdno otevřel pusu. Nahlas nic neřekl. Stál vedle mě a já jsem cítila jeho uklidňující vůni. Jeho ruka se blížila k mým zádům, ale nakonec ji stáhnul. Dech se mi zrychlil a naskočila mi husí kůže. Otočil se čelem ke mně a váhavě mě pozoroval. Hlasitě dýchal a upřeně se na mě podíval. A pak ke mně přistoupil ještě blíž. Dotkl se svými horkými dlaněmi těch mých ledových a přitáhl si mě ke svému mužně velkému tělu. Uvěznil mě v pevném objetí a mně se udělalo mdlo. Tyhle momenty mi říkaly, že k sobě patříme, že jsem se do něj tenkrát zamilovala správně, že jsem měla důvod. ,,Máš ledový ruce a jinak celá hoříš. Nemáš horečku?" zeptal se vyděšeně. Mohla jsem mu přiznat, že hořím kvůli němu, kvůli jeho dotekům a pohledům? Na to jsem byla až příliš hrdá... ,,Nic mi není." Mačkal mě ve své blízkosti a mně připadalo, že v téhle chvíli je tolik lásky a něhy. Chvíli jsem měla pocit, že sním nebo bdím. Ale byla to skutečnost, až příliš neuvěřitelná skutečnost. ,,Proč mě nemůžeš mít ráda, Marlene? Proč okolo sebe chodíme jako cizí lidi? Vždyť jsme si rozuměli. Proč je to teďka tak komplikovaný?" Chvíli jsem mlčela a snažila si odmyslet jeho zoufalý hlas, kterým tenhle monolog říkal. ,,Já tě mám ráda, Larsi. Nejspíš od první chvíle co tě znám. Ale nemůžeš čekat, že ti dám lásku. My nejsme normální pár. A nejspíš ani nikdy nebudeme. Když chceš brát, musíš i dávat. Na to nezapomínej..." Tuhle trapnou chvíli přerušil zvuk motoru a troubení volantu. Rodina přijela!

Seděla jsem v části domu, kde pobývali James s Lily a teď už i malou. Ellie mi usnula v náručí a já jsem toho andílka obdivně pozorovala, zatímco venku se hádali James s Larsem. Lily spala v ložnici, byla šíleně unavená, tak jsem ji poslala spát s tím, že to s Ellie určitě chvilku zvládneme samy. 

LARS

,,Sakra Larsi, ona není pes, kterýho si ochočíš. Byls dlouho pryč. Mezi vaším prvním setkáním a přítomností uplynul nějakej čas. Ona není bez citů, tak přestaň mlít blbosti! Je skvělá, tak ji nenuť odejít a dej jí čas!" ,,Jakej pořád čas? Co jako chce? Může mít, na co si jenom vzpomene. Může, kam chce. Má svobodu. Obrovskej barák, knihovnu jak kráva." ,,Ne každej chce tohle všechno." ,,Co víc jí jako mám dát?" ,,Dostat z jejího srdce samotu? Snažit si ji získat? Dát jí pocit domova? Co já vím... Něco si vymysli. Třeba je něco, po čem touží a mohl bys jí to dát..." ,,CO BYS PO MNĚ CHTĚL VÍC??? Když jí nejsem dost dobrej, tak ať si jde jinam." ,,Kdy se z tebe stal takovej bezcitnej parchant..." Sledoval jsem záda vzdalujícího bratra a přemýšlel nad významem jeho slov. Vždyť ta holka si neváží toho, co má. Kdo může říct, že žije v takovym přepychu jako ona. A ona se ještě mračí a tváří kysele. Odhání mě od sebe pomalu vzduchovkou a granátem. Tak co mám do kopru dělat, abych se jí zavděčil...? Pohledem jsem bezděky zabloudil k oknům Jamesova obýváku a spatřil tam svoji manželku s dítětem v náručí. Sladce se usmívala, jako anděl. Proč jsem tuhle nevšední krásu přestával vidět? Asi bych to jednou měl zkusit zase trochu spisovně... Proč jsem nedokázal bejt někdo, kdo by si ji zasloužil, kdo by mohl líbat její rozkousaný rudý velký rty. Proč mě pohled na ni a naši neteř tak dojímal? A proč jsem na chvíli litoval, že spolu nikdy nebudeme mít děti? Proč jsem nemohli být zamilovaný mladý pár? Proč jsem se bál, že odejde? Měl bych strach, kdyby nebyla vedle mě. Kdybych ji v noci nemohl hlídat a cítit její vůni. Kdybych nemohl sledovat, jestli pravidelně jí. Nahlas bych to nikdy neřekl, ale měl jsem o ni strach. Obrovský vtíravý strach, který mě ovládal čím dál tím víc. Myslel jsem si, že tahle holka mě učiní šťastným, ale spletl jsem se v ní. Buď mě přivede do hrobu nebo do blázince. Stála u okna s Ellie a upřeně mě sledovala. A zase si kousala ty zpropadený rty. Usmívala se, po hrozně dlouhé době vypadala šťastně. A já jsem neudržel ruku v kapse a s úsměvem jsem jim zamával. Marlene váhavě zamávala zpátky a během mžiku se ztratila v útrobách téhle obrovské klece.

Omlouvám se.