KLUK Z TICHA✔

Poslední pokus o přežití

Probudila jsem se do slunečného dne se zvláštním pocitem. Okolo těla jsme měla omotané dvě horké paže a jejich majitel mi pravidelně oddechoval do krku. S úsměvem jsem se vymanila z jeho sevření a až v momentě, kdy jsem odkrývala přikrývku, mi došlo, že jsem nahá. Vzpomínky na předešlou noc byly matné a nejisté. Prohlédla jsem si muže v posteli a donutila jsem se potlačit kousavou bolest, jenž mě sžírala. Musela jsem to udělat. Oblékla jsem se, vzala si své dva kufry a už jsem chtěla odcházet, když v tom jsem měla potřebu jej ještě naposledy políbit. Přešla jsem k němu a pohladila jeho tmavé vlasy. Sjela jsem po jeho tvářích a naposledy se dotkla jeho saténových rtů. Políbila jsem je a on se ze spaní usmál. Po tvářích mi stékaly potůčky slaných slz. Tak tohle je náš konec... Někdy musíme opouštět i lidi, na kterých nám záleží... Sešla jsem s kufry v největší tichosti schody. Musela jsem tlumit vzlyky vycházející z mých úst. Před domem stál nachystaný James. Povzbudivě se na mě usmál. ,,To zvládneš, Marlene." ,,Já nevím. Co když to není dobrý nápad?" ,,Jsi nešťastná. Vždycky se můžeš vrátit, dobře?" ,,Mám vás ráda," objala jsem ho a pořádně nahlas vzlykla. ,,My tebe taky. Budeme v kontaktu. Můžeme za tebou přijet. Nebo můžeš přijet ty." Tvářil se tajemně. ,,Ale teď už pojeď. Ať to stihneme, než nás někdo zastaví." Naposledy jsem se podívala na domov. Naposledy jsem se podívala na růže. ,,Bude to v pohodě. Prostě jenom zkusíš jinej život." ,,Mám ho ráda. Ublížim mu." Divila jsem se, že mi přes pláč vůbec rozuměl. ,,On ubližuje tobě. Musí se dát do kupy." ,,Je to tvůj brácha... Tak proč?" ,,Protože nesnesu pohled na to, jak ubližuje někomu, koho miluje." ,,Proč mám teda odjet?" ,,Bude to lepší, Marly. Lil si to myslí taky." ,,Lil to ví taky?" ,,Jo. Ale oba musíme mlčet." Vysadil mě na nádraží a se slzama v očích mě pouštěl pryč. Společně s klíčemi a adresou. ,,Dávej na sebe pozor." ,,Vy na sebe taky." ,,Bude to v pořádku."

Ujížděla jsem pryč. Pryč od milovaných lidí a míst. Pryč od muže, kterého jsme svým způsobem milovala, i když mi nebyl schopný dát lásku. Mohla jsem žít jiný život. Mohla jsem být šťastná. Opět být volná. Vzpomněla jsem si na větu, kterou mi v opilosti řekl. ,,Nikdy nebudeme jako ti ostatní blázni, my na lásku nevěříme." Jediná vzpomínka, která se mi vybavila. A pak mlha ošálila mou mysl. A já jsem padala jako sněhová vločka vznášející se okolím dýchajíc horký letní vzduch.

Můj milovaný manželi a spolubydlící,

s veškerou láskou, kterou v sobě skrývám, Ti děkuji. Někdy je život trochu jiný, než jej očekáváme. Přeji ti jen štěstí a lásku, kterou potřebuješ, aby ti otevřela oči. Aby oživila tvé ochladlé srdce. Nikdy na tebe nezapomenu. Můžeme všechno nechat na osudu, alespoň pro jednou...

tvoje žena, která tě milovala