KLUK Z TICHA✔

Pokus o přežití číslo 5

Jestli jste si mysleli, že jsme se každý den potkávali na chodbě, mysleli jste špatně. Nejspíš byl starší nebo flákač.
Naše druhé setkání se oddalovalo, ani jsme už nebyla schopná vymyslet, jak dlouho jsem ho neviděla. Byl jako duch, který se zjevil a zmizel.
Možná mi ani nechyběl on, chyběl mi můj sešit, který jsem asi rok a půl neviděla. Během té dlouhé doby se toho překvapivě moc nezměnilo. Molly se snažila se mnou kamarádit, její Patrick odešel na vysokou, samozřejmě půjde za ním. Spolužáci jsou celkem fajn a můj prospěch se držel tak nějak ve stejné dráze, stále byl skoro výborný. Dědeček trávil spoustu času pozorováním rostlin, vařením a pečením jídla pro mě, vyptáváním se mě na přátele a školu.
Ani jeden z nás se ještě pořádně nesrovnal se smrtí babičky, která přišla nečekaně, jen tak. Oba jsme se snažili být stateční, ale moc dobře jsem věděla, že děda trpí, stejně jako jsem trpěla já.

,,Marlene? Pojď na oběd, holčičko," ozvalo se z druhé strany dveří mého pokoje.
,,Už jdu!" Když jsem otevřela dveře, dědeček už za nimi nestál. Šla jsem do kuchyně, kde mě na stole čekal losos s bramborami, mé oblíbené jídlo.
,,Děkuju, dědečku. Je to výborné."
,,Já vím. Jsem výborný kuchař." Byla to pravda, ale oba jsme se tomu zasmáli.
,,Jsem na tebe pyšný. Dostala jsi se na vysokou. Rodiče by na tebe byli pyšní."
,,Nechci tě opouštět, dědečku. Zůstanu tady s tebou, najdu si práci."
,,To ne. Jen pěkně jdi studovat. Celé roky tak dřeš..."
,,Dědečku, pro mě jsi důležitý hlavně ty. Nějaké školy a tituly mi nenahradí chvíle strávené s tebou."
,,Marlenko, prosím."
,,Věř mi, dědečku, nikdy jsem netoužila po titulu."
Dědeček byl smutný. Ale já jsem byla rozhodnutá na vysokou nejít. Nebylo to pro mě. Další noví lidé, samé učení, vzdálenost. Ne, život je o jiných věcech.

Nikdo mě nechápal. Byla jsem pro ně blázen, protože jsem se vzdala studia. Nemohli mě pochopit.
Zatímco co ostatní oslavili konec školního roku a celkově konec na téhle škole, pro nás maturitu, já jsem šla rovnou domů. Cestou jsem si všimla, že v kavárně hledají zaměstnance. Vešla jsem dovnitř a nade mnou zacinkal zvonek ohlašující návštěvu. ,,Dobrý den, měla bych zájem o pracovní místo, pokud je ještě volné."
,,Ale jistě. Jak se jmenujete, slečno?" Paní za pokladnou byla milá žena okolo čtyřiceti let.
,,Marlene Monreová."
,,Ráda vás poznávám. Píšu si. Kdy můžete nastoupit?"
,,V pondělí?"
,,Výborně!"
Ovšem když jsem vyšla, došlo mi, že jsem si nevzala věci ze skříňky. Sice jsem je měla v tašce, ale zapomněla jsme je v tom spěchu vzít sebou.
Vrátila jsem se tedy do školy, když jsem otevřela skříňku, vzala jsem si tašku a chtěla jsme ji opět zavřít, ale v horní poličce byl sešit. Nechápala jsem, kde se tam vzal, vyndala jsem ho. Ovšem, když jsem ho držela v ruce, už to nebyl jen tak nějaký sešit. Byl to můj sešit, který měl půjčený ten divný kluk z knihovny.
Zatajil se mi dech. Rozhlížela jsem se všude okolo, ale nebylo po něm ani vidu, ani slechu.
Sešit jsem celou cestu domů nesla v ruce a neustále jsem se ohlížela. Měla jsem nepříjemný pocit, že mě někdo sleduje. Možná jsem byla naivní, protože jsem ani jednou nikoho nezahlídla. Otevřela jsem branku, odemkla dveře a vstoupila dovnitř.
Schody jsem brala po dvou.

Můj sešit vypadal jinak. Vevnitř byl polepený barevnými papírky s komentáři a dopsaným textem.
Měl úhledné písmo, na kluka opravdu neobvyklé úhledné. Přemýšlel nad mými texty, to bylo evidentní.
Má poslední slova ho nejspíš zaujala nejvíc. ,,Létám v oblacích, všude je prach. Okolo sebe se otáčím, každý je potencionální vrah. Bojím se o své srdce, co když ho zavraždí. Co když mě nenechají spát a žít." Pod tímto krátkým textem byly přilepeny 4 papírky popsané drobným textem.
Přijdeš si opravdu tak šíleně? Celý tenhle sešit je popsaný depresivními, avšak vcelku hlubokými texty. Hledám v nich tu úsměvavou dívku, kterou jsem tolikrát viděl. Opravdu máš tolik tváří? Nebo prostě jen píše tvé srdce, tvá duše, své myšlení? Nevypadala jsi jako někdo, kdo se bojí. Ale cítím strach. Nejspíš se brzy setkáme. Ne cíleně, protože tě chráním před ostatními i, hlavně, sám před sebou.
Možná by sis přála znát mé jméno. Ale třeba ho nikdy nezjistíš. Protože se nejspíš nikdy nepotkáme. Se vším zoufalstvím. Ten někdo, jež ti tají své jméno.