KLUK Z TICHA✔

Pokus o přežití číslo 1

Byl 16. leden, už utekla nějaká doba od prvního dne. Šla jsem ke škole alejí stromů pokrytých bílou přikrývkou. V uších mi hrálo Imagine od Johna Lennona a do tváří mí dýchal mrazivý vítr. Všude bylo bílo. Tak čisto a lesklo.
Když jsem se blížila ke škole, všimla jsem si na parkovišti kluka, do kterého jsem narazila. Jeho zelené oči si mě všimly a mladíci stojící okolo něj se na mě jako na povel otočili. Idiot.

,,Marly!!!" řvala na mě Molly.
,,Ahoj Molly."
,,Proč na tebe tak koukají?"
,,Nevím."
,,Ty něco máš se Samem?"
,,To je ten s těma zelenými očima?" přikývla. ,,Ne. Měla bych?"
,,Nedivila bych se ti. Je fakt pěknej."
,,Krása není všechno."
,,Proč nevyužít příhodné situace...?"
,,Já taková nejsem."
,,Chápu."
,,Jak to tady funguje s knihovnou?"
,,Normálně. Můžeš si půjčit knížku stejnou kartičkou, kterou otevíráš školu a pípáš obědy. Hele ale já s tebou do knihovny nejdu."
Za těch pár dní jsem pochopila, že Molly v první lavici opravdu sedí jen kvůli rčení: ,,Pod svícnem je největší tma." Protože učení je to poslední, čím by trávila svůj čas.
,,Dobře. A do kolika ta knihovna má?"
,,Co já vím. Do osmi, do sedmi?"
,,Dobře. Budu si tam muset skočit něco půjčit."
,,Jak říkám, beze mě."
,,Nemám s ním nejmenší problém."
,,To je dobře. Šprtku ze mě neuděláš, od toho tu máme tebe," ušklíbla se. Věděla jsem, že to nemyslí špatně. Ale já jsem prostě neuměla dostávat stále pětky. Nepotřebovala jsem se k tomu učit, ale to nikomu nevysvětlíte, už jsme to dávno vzdala.

Celý den ve škole probíhal jako každý jiný den. Profesoři byli rozladění již od rána, alespoň někteří. Zavalili nás malými povánočními dárky, samozřejmě v podobě testů. Ale už z předchozí školy jsem na to byla, dá se říci zvyklá, takže mě to nijak moc nepřekvapilo. Molly mě stále seznamovala s jejími dalšími a dalšími přáteli a já jsem se začínala bát, že ta holka se snad kamarádí i s kuchaři a školníky. Nebyla tak nevinná, jak vypadala. A byla pěkný cvok.
Co jsem tak pochopila právě chodila s jedním z kluků z téhož hloučku, v kterém ráno stál i zelenoočko. Moment. Už vlastně znám i jeho jméno. Sam.
Jmenoval se Patrick, vysoký blonďák s modrýma očima a spoustou tetování.
Už z dálky se na Molly usmíval a stejným úsměvem se usmíval i na mě.
Tak tenhle by mě mohl mít alespoň trošku rád.

,,Čauky Molly," políbil ji. ,,Kdo to je?" podíval se na mě.
,,Jsem Marlene," natáhla jsem k němu ruku, kterou s úsměvem přijal.
,,Já jsem Patrik, ale to už asi víš."
,,Možná."
,,Moll, tahle se mi líbí."
,,Ještě aby ne."
Asi od nich chytnu cukrovku.
,,Tak já jdu do té knihovny." Už bylo okolo čtvrté odpoledne.
,,Tak čau," řekli hromadně a já jsem měla příležitost odpálit.
Došla jsem k velkým dveřím s nápisem ,,HOVNA". Asi nějaký vtipálek... To se směju...
Otevřela jsem je a vešla dovnitř. Obrovské místnosti, které byly bez živé osoby. Nakonec jsem si všimla, že tam přeci jenom někdo byl. Školník měnil žárovku. Ale nějaká knihovnice nebo někdo takový nikde nebyl. A jak si nějaké knihy mám asi půjčit.
Když jsem procházela okolo okna, všimla jsem si, že se venku zatáhlo. Nejspíš bude pořádně pršet.

Když jsem podruhé procházela okolo okna zpět, při pohledu na hodiny na telefonu jsem zjistila, že je půl sedmé večer. Blížila jsem se tedy k vstupním dveřím, ale když jsem byla skoro u nich, stala se mi další menší nehoda.