KLUK Z TICHA✔

Pokus o přežití číslo 10

Uteklo několik let. Měla jsem před promocí na newyorské univerzitě a můj život byl jedna velká nuda. Stále jsem se nedostala ze smutku, který se ztrátou dědečka přišel. Mým domovem byl miniaturní byt 30 minut od školy. Zatímco Molly bydlela v pronájmu s Patrickem a jejich kamarády, já jsem dávala přednost samotě. Ale Molly studovala jinde. Nebyl den, kdybych si nevzpomněla na tichého záhadného kluka, který pokaždé přišel ze tmy. Ale také nebyl den, kdybych si neřekla, že jsme pro sebe prostě nebyli stvoření. Žádného přítele jsem neměla, ačkoli pár nabídek padlo, nějak jsem nedokázala sdílet svůj život s někým dalším. Mé srdce bylo nejspíš moc uzavřené, stejně jako moje duše. Přivydělávala jsem v jednom větším knihkupectví. Ne, že bych musela, ale tohle byla z větší části i má vášeň, radost a také to byl takový malý úprk od problémů a té věčné samoty, která mě čekala ,,doma". Neměla jsem ani kamarády, když pominu Molly, Pata, ...

Na mé promoci nebyl nikdo z mých příbuzných, kdo taky. K mému překvapení přijel James s Lily, takže jsem tam ,,někoho" měla. Stejně tak tam byla i Molly s Patem, kteří byli pyšní, jako by snad byli mými sourozenci. Milovala jsem je. Byli úžasní přátelé a moc mi pomáhali. Jezdili za mnou o víkendech, brali mě na výlety, Molly mě brala k její rodině na Vánoce, Silvestra, Velikonoce. Pat mě k nim, němu a Molly, domů zase tahal na oslavy a filmové nebo hrací večery.
No a taky se tam ukázal Jamesův bratr, což mě docela vyvedlo z míry. Přišel pozdě a seděl na dlouho prázdném místě vedle Jamese. Říkala jsem si, proč tam nikdo nesedí. Měl na sobě modrou košili a tmavé modré sako, ve stejné barvě byly i kalhoty. Jak moc se za tak krátkou dobu změnil. Vlasy měl delší, jako by rezignoval na to se třeba tak dva měsíce ostříhat, ale stále je měl krátké, neměl je třeba po ramena, to ne. Nebyl oholený a to ho dělalo o tolik starším. Všimla jsem si jeho nepatrného úsměvu, když jsem se na něj podívala. Jeho pohled byl zvláštní, přišlo mi, že ani nemrká. Soustředěně a pečlivě si mě prohlížel. Jako by hledal změny. Po pro mě předlouhé době mi zamával. Tak jako mávají malé děti. Nevěděla jsem, jestli mám být naštvaná nebo se radovat. Jenže než jsem se k nim stihla po celém tom procesu dostat a pozdravit je, Lars se zdekoval pryč. Nevím proč, byla jsem na něj opět naštvaná. Nebo jsem byla spíš zklamaná? Možná jsem jenom toužila po jeho teplném a vřelém objetí. Vdechnout jeho vůni a prohrábnout mu jeho tmavé vlasy. Podívat se mu do jeho čokoládových očí. ,,Marlene? Já jenom. Víš. No. On je zasnoubený." ,,A kdo?"
,,Marlene, vím, koho tady celou dobu proklínáš." ,,Ale Jamesi..." ,,Je zasnoubený už dva roky a stále se nemá k tomu, si ji opravdu vzít. Nechce si ji vzít, Marlene." ,,Proč mi to říkáš?"
,,Možná věřím tomu, že ho zachráníš z rodinné povinnosti. A udeláš tu povinnost příjemnou."
,,Jak to myslíš?" ,,Kdyby se tě zeptal, jestli si ho vezmeš, co bys řekla?"
,,Nezeptal se mě." ,,Kdybys ho tím zachránila, řekla bys ano?" ,,Zachránila?" ,,Ano. Ale víc by ti měl, když už, říct on. Jinak samozřejmě gratuluji, jsem na tebe hrdý," objal mě. Usmíval se na mě. Měl dobrou náladu, ale přišel mi nějak nervózní.

Večer jsme všichni šli na večeři, bez Larse samozřejmě. Byla jsem uvolněná. Po delší době jsem byla v pohodě. James s Patem hýřili vtipy, Molly se usmívala a Lily si mě prohlížela. Co se jim s tím Jamesem děje? Jsou nějací divní. James chytil Lily za ruku a odkašlal si. ,,Budeme se brát." ,,To je úžasný!" vykřikla Molly. ,,Dobrý, kámo," poplácal ho Patrick po zádech. ,,Gratuluji." Pronesla jsem tiše, ale u úsměvem. ,,No, ale to není všechno. Lily čeká miminko." ,,Ahhhhhh!!!!" začala se rozplývat Molly. Lily se náhle ocitla v jejím objetí. Já jsem se stále jenom usmívala, protože jsem prostě nevěděla, jak se zachovat. Měla jsem opravdu radost, ale nebyla jsem taková jako Molly. Po nějaké době jsme s Lily stály před restaurací a kochaly se výhledy na červánky. ,,Jsem za tebe moc radá, Lily." ,,Vzdyť já vím," usmála se na mě.
,,Možná to tak nevypadalo, ale-" ,,Neboj se, Marly, znám tě dost dlouho na to, abych věděla, že máš radost. Nemusíš mě objímat a dusit, abych to věděla." Její slova mě uklidnila. Už jsme si nepřišla jako špatná kamarádka. Lily mě objala, jako by přesně vytušila, co se mi honí hlavou. ,,Mám tě moc ráda, Marlene. Vždycky to tak bude. Jen, možná by ses mohla pobavit s Larsem. Bydlí naproti tobě v domě, víš to?" ,,Nebudu mu kazit jeho soužití z jeho snoubenkou." ,,Bydlí tam sám. Ten sňatek nechtěl, Marlene. A jeho otec na něj tlačí. Musí se oženit, aby nemusel pokračovat ve vedení firmy. S kýmkoli." ,,Proč tedy požádal o ruku ji?" ,,První holka, která se naskytla. A možná taky doufal, že mu otec dá pokoj." ,,Nedal?" ,,Ne, až po svatbě nebo po narození potomka, když by se neoženil... Ale on nechce děti." ,,Nechce?" Lily si mě prohlížela. ,,Ne. Ale myslím, že by je třeba chtěl, kdyby šlo o jinou dívku."
,,Kdybych si ho vzala, nemusel by dělat něco, co nesnáší?" ,,Přesně tak." ,,Řekni prosím Jamesovi, že bych mu nejspíš řekla ano," rozešla jsem se. ,,Kam jdeš?" ,,Neboj se, Lily. Jdu jenom domů."
V šatech jsem šla ulicí, když se najednou rozpršelo. Sundala jsem si podpatky a rozběhla se domů prázdnou ulicí. Doma nebo spíš před mým ,,domovem" mě ale čekalo zajímavé překvapení.