KLUK Z TICHA✔

Pokus o přežití číslo 2

Z rukou mi vypadlo 8 knih podle mého vlastního výběru a můj zadek seděl na špinavé zemi školní knihovny.
Už byla celkem velká tma. Chtěla jsem se zvednout, když v tom na mě někdo posvítil svítilnou, s velkou pravděpodobností z mobilu. Už jsem slyšela něčí dech, cítila pánskou vůni.
A poté zazněl i hlas: ,,Ehmehm. Jsi v pořádku?"
,,Jo. Jenom nevidím knížky."
,,Pomůžu ti." Zatím ke mně promlouval pouze hlas bez tváře, viděla jsem trochu osvícenou silnou paži.
Jeho hlas byl zhrublý, příjemný na poslech, něco na něm vážně bylo. Zatím myslím pouze ten hlas. Vážně... Mohl by namlouvat audioknihy, třeba by mě to donutilo upustit od papírových knih. I když... Ty by mi mohl předčítat. Dost. Soustřeď se. Zpět k jeho charakteru, tváři, věku, trestnímu rejstříku.

,,Ehm. Nemáš u sebe mobil?" On v tom ,,ehm" má snad nějakou zálibu.
,,Mám. Proč?"
,,Kvůli světlu."
,,Jasný," vytáhla jsem z kapsy mobil a zapla svítilnu. V duchu jsem si nadávala, jak jsem blbá, že mi nedošlo hned, proč se na to ptá.
Sesbírali jsme všechny knihy, všechny skončily na jeho rukou.
,,Mohla bys mi posvítit nalevo od tebe?"
,,Jo. Hned."
,Aha. Tak napravo."
Když jsem posvítila napravo byl vidět dřevěný stůl. Jeho postava se řítila ke stolu a poskytla mi tak pouze pohled na jeho tělo zezadu. Byl vysoký, vypadal asi o hlavu a půl vyšší než já, měl opravdu široká ramena a jeho nohy vypadaly sportovně. Když knihy položil, chvíli jen stál, jakoby přemýšlel, jestli vlastně vůbec chce, abych viděla jeho tvář.
Nakonec se opravdu otočil. Vážně jsem nelitovala toho, že jsem tam nejspíš mohla umřít hladem. Dobře. Tak ne. Ale stejně je to nebezpečný. Šel ke mně pomalým krokem, jeho chůze byla opravdu specifická, jeho tmavé hnědé vlasy se mu draly do tváře směrem k jeho narůžovelých tvářím. Když stál přímo přede mnou, to bylo úplně nejhorší. Koukaly se na mě zvědavé čokoládové oči, upřímně, dětské. Na tváři měl strniště. Kdybych tvrdila, že nebyl hezký, lhala bych. Nebo že se mi nelíbil... Tohle byl oproti mně bůh.

,,Řekl bych, že tady spolu strávíme noc, dámo." Na jeho tváři byl nečitelný výraz.
,,Noc? To těžko."
,,Školník nás tu zamkl. Jsme v patře a já náhradní klíče vážně nemám. Ty obrovské dveře se mi taky úplně ničit nebo nějak páčit nechtějí." Tvářil se zvláštně. Neutrálně nebo možná trochu arogantně.
,,Tak to jo. Jdu si číst."
,,V tý tmě?"
,,Mám jít jako spát?"
,,Ne. Jenom. Vybiješ si mobil. Co když budeš potřebovat v noci čůrat."
,,Nebudu."
,,Tak dobře. Když to říkáš..."
,,Sbohem."
,,Já si tady s dovolením sednu vedle."
,,Proč?" měřila jsem si ho podezřívavým pohledem.
,,Já nevím. Vybíjí se mi mobil."
,,Aha. Tak v tom případě teda fajn."
,,Hej. Nekoukej se tak na mě."
,,Jak jako koukám?"
,,Jak kdybych ti snědl tvé oblíbené jídlo."
,,Vzal jsi mi ticho a klid."
,,Totéž můžu říct i já o tobě."
,,Já jsem tady byla dřív."
,,Mýlíš se."
,,COŽE!?"
,,Nejsi až tak moc všímavá..."
,,Lžeš."
,,Když na tebe spadl Robinson Crusoe, měl jsem opravdu co dělat, abych se nerozesmál."